Do sobotního rána, našeho posledního ve Francii, vstáváme za bubnování dešťových kapek do střešního okna. Letošní prázdniny nejsou v Paříži žádná horka. Pro naše putování je to ideální situace. Po snídani balíme zbývající oblečení, odevzdáváme na recepci klíče ala check-out a za cvakání koleček kufrů míříme ke stanici Riquet (M7).
Na tento den nám již neplatí Paris Visite ticket, takže u automatu kupuji dva lístky t+ Ticket po 2,15 € a nejbližší soupravou metra jedeme na Gare de l'Est, vystupujeme čtvrtou zastávku. Náš vlak Eurostaru odjíždí z Nordu, proto přestupujeme na linku M4. Z Estu na Nord se jedná přejezd do následující stanice. Je to přece jen o fous rychlejší než jít pěšky. Průchodem turniketem se loučíme z pařížským metrem a vstupujeme na největší vlakové nádraží Evropy. Však jsme na něm včera trávili dost času.
Seřiďme si čas, nyní je půl jedenácté, odjezd Eurostaru 9439 je ve 12.22. To máme dost času a už začínám mít hlad
,
poznamenal synek. Na informačních tabulích odjezdů náš spoj nemá stanovené nástupiště, ale podle včerejšího dne se bude nejspíš jednat o devítku nebo desítku. Koukám do mobilu a podle map je nejbližší "mekáč" venku před nádražní budovou. Hlavní vchod by byl pro nás snadný, vycházíme tedy bočním a kromě McDonald's vidíme, že opět prší. S kufry se dovnitř nedostaneme, dávám juniorovi nějaká €, ať si jde vybrat. Tipuju chicken nuggets. Než vystojí frontu a dočká se svého mlsu, čekám na slabém deštíku, protože já jsem sytý a nepotřebuji další jídlo. Jakmile vychází, samozřejmě s nuggets v tašce, rozprší se silněji a my kvapem měníme venek za vnitřek velké Hall 1 v budově.
Opření o zábradlí u schodiště do podzemních částí si užíváme hemžení cestujících. Junior si doplňuje energii přikusováním nuggetek. Kousek od nás se objevuje člověk ze security SNCF, něco okukuje, za chvilku přichází další a pak další. Mávají rukama, mluví a ukazují na roh k automatům na jízdenky. Teď vidíme, co jim vadí. Stojí tam opuštěný kufr! Vzhledem k tomu, že se v Paříži před Olympiádou dbá na bezpečnost, v ulicích jsou spousty policistů a všude informace k bezpečnosti, tak opuštěný kufr musí být asi podezřelý.
Navíc na nádraží také visí informace o zavazadlech a bezpečnosti. Zrovna kousek od tohoto místa, no nic. Netrvá dlouho a v ruce securiťáka se objevuje páska, která s rezervou prostor okolo zavazadla ohraničuje. Ani bych si nemyslel, že čekání na vlak může být akční. Situace začíná houstnout, halou se ozývá hlášení, u kterého rozumím zapomenuté zavazadlo u automatu a slovíčko atentat. Reakce žádná, zapáskovaná oblast se za pomoci dalších pásek hodně rychle rozšiřuje, tím jsme odsunuti ze svého místa jinam a už slyšíme sirény. Nastupují první policisté v "plné polní", za chvilku přichází psovod s chlupatým parťákem. Zajímavé, nádraží se nevylidnilo, ba naopak. Pes se jde, případně obětovat a tu se asi objevuje majitelka kufru (s jídlem???). Jako správná žena, ihned se začíná rozčilovat, mávat rukama směrem k vlakům, pak k nějaké restauraci. Smolík, bude muset počkat na prověření psem. Mezi tím ji zase zaměstnanci security vysvětlují, takže ještě více mávají rukama, že takto ne a ukazují na ceduli s informací o bezpečnosti. Za chvilku je vše OK, kufr má majitelku, majitelka má kufr. Securita odstraňuje pásky, lidé zabírají uvolněné místo, nádraží se vrací do normálu. Vše se seběhlo během půl hodiny. Ukázka toho, jak si mnozí myslí, že je v Paříži bezpečno. Možná, nebo tam spíše nechala kufr a šla se nadlábnout. Ovšem pravdou je, že jsem si pod střechou na ochozech všiml lidí s dalekohledy.
Během této akce dorazilo několik souprav TGV. Mezi nimi i červené Eurostary k nástupištím 9 a 10, odkud se vyvalil houf cestujících, aby po nich do vlaků nastoupila četa uklízečů. Nikde stále nesvítila informace o ER 9439 do Amsterodamu. Objevuje se až chvilku před dvanáctou a právě u námi typovaného 10. nástupiště. Ze všech stran se zvedá vlna lidí a míří k místu, kde čekáme i my. Souprava spoje ER 9439 je starší, to je hodně vidět, jednotka TGV číslo 4537 - typ TGV Réseau uvedené do provozu někdy v devadesátých letech.
Všichni čekáme za červenou páskou na pokyn k check-inu, který spočívá v kontrole jízdenky u správného vagónu. Máme místenku do vagónu číslo 5 k místům 107 a 108. Dvacet minut před odjezdem zřízenec odpáskoval vstup. Při chůzi počítáme vagóny, abychom našli pátý. Když jsme u něj, ukazuji dvě jízdenky průvodčímu a můžeme vstoupit na palubu jednopatrového TGV. Zatím liduprázdného, ale začíná se rychle plnit. Au revoir Paris...
Z Paris Nord vyjíždíme s drobným zpožděním směrem Brussel Midi [ 1 ]. Čeká nás oblíbený průjezd předměstími Paříže a pak volná krajina. Interiér vagónu si drží korporátní barvy a vše je laděno do rudých barev. V mysli mnoha cestujících určitě tato barva vyvolává dojem luxusu, ale úplně to tak není. Nějak postrádám informační obrazovky a najít adresu portálu mi také dělá problém. Nakonec jej nacházím, ale jako portál v konkurenčním INOUI rozhodně nevypadá. Spíše jako velmi chudá příbuzná. Maximálka vlaku se brzy šplhá k 280 kilometrům v hodině, jen internet se drží rychlosti couráku.
S předměstími Bruselu vidíme jeho rozestavěnost, spousty jeřábů, ale samozřejmě i typicky železniční binec od různých bezdomáčů a malůvky sprejerů. Na bruselské nádraží přijíždíme v 13.45 [ 2 ], [ 3 ], krátká zastávka, kde dochází k částečné obměně cestujících. K nám se na vedlejší sedadla usazuje mladá rodinka. Dvě sedadla využívají pro matku, otce i malého synka. Otec se zabydlel v uličce. Vyrážíme dál, ale s informací o průjezdu Antverpami bez zastavování [ 4 ]. Nám to nevadí a ostatní tuto informaci asi vědí. Do příjezdu na Rotterdam Centraal zbývá 45 minut. Junior chrní, vedlejší rodinka různě mění pozice a láduje se sušenkami. U nás by jeden utrousil, stelete si pod sebe
? Dokonce došlo k načnutí balení dobře odleželého sýra, jehož závan dorazil i k nám. Proto vstávám a jdu si prohlédnout restaurační část, která je v jiném vagónu.
Pravda, ulička i bez obsazení sousedy nepatří k nejširším, ale daří se mi protáhnout a přecházím do předního vagonu. Stravovací "bufet" opět ve firemním stylu a říká si Eurostar Café. Požádal jsem obsluhu, zda si můžu udělat fotku a ... paní za přepážkou se mi podívá na triko a říká, já trochu mluvím česky
. Koho by napadlo ve vlaku z Paříže do Rotterdamu, že obsluha bude mluvit česky. Dnes je možné všechno. Fotky najdeš v galerii, nezapomeň si ji prohlédnout.
Před Rotterdamem souprava zpomaluje a nakonec zastavuje na Rotterdam Centraal chvíli po čtvrt na čtyři a tedy s drobným zpožděním [ 5 ].
Rotterdam je druhé největší město Nizozemska po hlavním městě Amsterdam, v kterém žije přibližně 655 tisíc obyvatel více než 180 národností. Jedná se také o největší přístav Evropy, město moderní architektury a zároveň město velkého historického významu. Známý je zdejší přístavní komplex rotterdamského přístavu, který je druhý největší na světě. V centru města se nachází Námořní muzeum, dokumentující historii přístavu a stavby lodí. Městem protéká řeka Nová Máza, jedno z ramen delty Rýna.
Vznik Rotterdamu spadá do 10. století, kdy se na řece Rotte (což znamená blátivá voda) usadili první přistěhovalci. U osady, kterou tu založili, postavili v 13. století hráz (dam), jež pak dala název městu – Hráz na řece Rotte, tedy Rotterdam. Status města byl této osadě udělen až v roce 1340. Od těch dob město procházelo obdobími rozkvětu i úpadku. Příčinou nynějšího moderního vzhledu je bombardování Německem za Druhé světové války, kdy byla valná většina města zničena.
Vystupujeme z vlaku na nástupiště a tady je zimáááá!!!!
, komentuje synek. Podle reakcí dalších vystupujících, v tom nejsme samotní. V Rotterdamu se po obloze honí mraky, na chvilku vysvitne slunce, pak zaleze, jistotou je velmi silný a studený vítr. Scházíme z nástupiště do budovy nádraží, jehož vnitřní prostory vypadají čistě a docela moderně. Nastavuji navigaci s cílem hotel Teleport. Žádná složitost, jen trefíme správný směr a po pár minutách vidíme kýžený východ. Jenže tady jsou turnikety a nikde možnost volného východu. Co teď? Nějací lidé procházejí turnikety za pomocí čipové karty. Žádnou kartu nemáme, otáčíme se a vracíme se hledat jiný východ. Žádný jiný bez turniketů však nevidíme. OK, vidím človíčka v uniformě, jdu se ptát. Informace je jednoduchá, pokud nemáme místní dopravní kartu, pak nám bude stačit QR kód na jízdence. Radím ti, jízdenku po vystoupení z vlaku v žádném případě nevyhazovat, nemuselo by se to vyplatit.
QR kódy na jízdenkách přečtené turnikety nás propouští na "svobodu". Cesta neznámými ulicemi s typicky holandským vzhledem a množstvím kol nám zabírá deset minut, při kterých nás dvakrát pokropil deštík a zároveň řádně vyfoukal silný vítr. Ubytování v hotelu Teleport na Schiekade probíhá na pohodu, stačí pouze můj pas na prokázání, že jsem to já a držíme vstupní kartu od pokoje v druhém patře.
Tedy dostat se do něj je unikum, protože dveře jsou vzpříčené, případný návštěvník musí hodně přitlačit. Po otevření nás čeká velký pokoj s výhledem do živé ulice, s postelí širokou snad pro tři nocležníky. Paráda! Přes nepříznivé počasí se na pokoji nebudeme dlouho zdržovat. Synek si bere mikinu, já alespoň košili s dlouhým rukávem. V Česku třicítky, tady sotva dvanáct nad nulou.
Na mapách jsem si našel nejbližší obchod, tím je Albert Heijn. Čeká nás sice cesta opačným směrem, než jsme dorazili, ale musíme si koupit nějaké potraviny. Jelikož nevím, jaký způsobem je řešena otevírací doba v Nizozemí, nemůžu automaticky počítat s otevřenými obchody do večera jako u nás. Z hotelu vycházíme doprava po částečně rekonstruované Schiekade, pak odbočujeme opět doprava na totálně uzavřenou ulici Bergweg s množstvím pracující techniky a hned vlevo za vlakovým mostem vidíme supermarket s modrým AH. Docela dobře zásobený obchod, na večer máme dobroty. Zpět na hotel se nevracíme, ale na křižovatce se Schiekade pokračujeme rovně na Walenburgerweg s odbočkou na Spoorsingel, kde se dá jít kolem vodního kanálu až k nádraží. Škoda, silný protivítr, dnes by se větrovka opravdu hodila. Však také někteří cyklisté mají naražené čepice.

Rotterdam Centraal je hlavní železniční stanice města Rotterdam. Nádražní budova z roku 1957 byla v roce 2007 uzavřena a v následujícím roce zbourána. Současná nádražní budova byla oficiálně otevřena v březnu 2014. Před druhou světovou válkou neměl Rotterdam centrální železniční stanici - místo toho tam byly čtyři stanice kolem centra města.
Rotterdam Centraal v současnosti slouží jako konečná stanice metra linky D, zatímco vlaky linky E pokračují dále na sever do Voorburgu a Haagu, přičemž sdílejí úsek mezi Rotterdamem Centraal a Slinge s linkou D.
Stanicí prošlo v roce 2023 denně 104 840 (vlak) a 23 141 (metro) cestujících. Do stanice zajíždějí vlaky z celého Nizozemí, k tomu zajišťuje spojení do Antverp, Bruselu, Paříže, Londýna a jeden ze spojů je i Evropský spáč jedoucí z Prahy.
Na samotné nádraží se bez lístku dostat nejde. Asi bude zajímavá situace při odjezdu, protože máme jízdenku s jedním kódem pro dva cestující. Naštěstí je u nádraží podchod, kterým se brzy zkusíme dostat za budovu a více do centra Rotterdamu. Junior s úžasem komentuje velké parkoviště kol, ale já bych si tam svůj bajk hledat nechtěl. Míříme podchodem na druhou stranu. V průběhu této cesty dojde ke změně počasí a je na chvilku slunečno.
Fíha, ta budova vypadá z této strany dost dobře. Navíc se dá dostat dovnitř, kde je obrovský vestibul s informacemi o odjezdech i příjezdech vlaků, možnost nákupu lístků u přepážek, vchod do metra, infocentrum a obchůdek se suvenýry. Infocentrum je naše zítřejší volba, protože budeme potřebovat lístky na městskou dopravu, které vidím za výlohou vystavené včetně jejich popisu a cen. Dnes chodíme pouze po svých, k radosti synka.
Od nádraží jdeme po Kruisplein, následně přecházíme tramvajové koleje a pokračujeme na Mauritsweg lemovanou vodním kanálem s mostky. Hned jsme jeden přešli a už kráčíme na Westersingel, ale je to jen souběžná ulice. Najednou vlevo vidím sochu "trpaslíka se zmrzlinou", což je podle map vyobrazený Santa Claus.
Přecházíme ulici, abychom pokračovali po Oude Binnenweg se spoustou krámků, Mc Donaldem a především obchodem Game Mania, který juniora velmi zajímá. K jeho smůle rozhoduji, že se tam podíváme příště, zatím mám na mobilu nastavený Markthal. Nastává drobné kličkování, které nás zavede na hlavní ulici Westblaak, tu přecházíme u důležité křižovatky se stanicí metra Beurs na ulici Blaak a jsme jen kousek od tržnice Markthal.
Budova v centru Rotterdamu s dvojí funkcí, obytnou a komerční. Komerční funkci plní tržnice krytá okolní halou, která je budovou pro bydlení. Celkem zahrnuje 4600 m2 prodejních ploch, 1600 m2 stravovaích ploch a 228 bytů. Byla slavnostně otevřena 1. října 2014 královnou Maximou.
Sál navrhla architektonická kancelář MVRDV. Stěny budovy z šedého přírodního broušeného kamene mají vzhled dvojitého oblouku podobného podkově. Aby budova získala pocit otevřenosti, jsou stěny na obou stranách budovy vyrobeny z velkých prosklených oken. Vnitřní fasáda je pokryta obří ilustrací o celkové ploše 11000 m2 a někdy bývá přezdíváno Sixtinskou kaplí Rotterdamu.

Wow, taková velká podkova, co je uvnitř??
, vyhrknul junior. Tržnice přece a jdeme dovnitř. Hned nás ovanula vůně všelijakých jídel. Mladý začíná být unavený, ale na nohy jej postaví velká zmrzlina. Procházíme kolem několika stánků, mladý si sedá a zbytek o patro níž si prohlížím sám. Úplně jsem dostal chuť na vystavené sýry, tak hned z nachystaných talířků ochutnávám. Hmmmmm, výborné a to běžně sýry nejím. Po obhlídce vycházíme, a co neslyšíme. Hlasitá hudba nesoucí se od vodního kanálu, míříme se tam podívat. Nejprve však juniora zaujaly velké žluté dřeváky před prodejnou suvenýrů a to se prostě musí.
Festival hudby to nebude, všichni stojí podél kanálu a pódium je bokem.
Prodíráme se blíže zábradlí, ať vidíme. Uprostřed města se totiž na jednom z kanálů koná Surf festival. Kanál umožňuje tvorbu umělých vln, které surfaři zdolávají. Chvilku jsme se zdrželi, zafandili, dostali spršku od umělé vlny a musíme dál. Dnes bych se ještě chtěl podívat na Erasmusbrug. Pro dopravu kvůli festivalu uzavřenou ulicí Hang se vracíme na Blaak a u Beurs přecházíme na Schiedamsedijk. Už jde vidět vysoký pilíř mostu, ale mnohem blíže jsou po levé ruce vidět jeřáby a lodě na kanále. Po chvíli už víme, procházíme veřejnou částí Muzea námořnictví. Ovšem to je něco.

Před mostem Erasmusbrug ještě musíme přejít rušnou křižovatku, která je však zastavena z důvodu zvedání mostu, aby mohla proplout loď do kanálu s muzeem. Kdybychom nesledovali zvedání a klesání mostu, mohli jsme snadno silnici přejít, ale sledujeme, takže se pak rozjela veškerá doprava a musíme si na přechodu počkat na zeleného panáčka.

Erasmusbrug (Erasmův most) je zavěšený silniční most přes řeku Nová Máza, který spojuje jižní a severní část města Rotterdam v Nizozemsku. Název dostal podle filosofa Erasma Rotterdamského. Most oficiálně otevřela královna Beatrix 6. září 1996.
Jeho celková délka je 802 metrů, výška asymetrického pylonu je 139 metrů a hlavní rozpětí 280 metrů. Díky svému pylonu je také přezdíván "Labuť". V jižní části mostu je 89 metrů dlouhý zvedací most pro lodě, které nemohou proplout pod mostem. Tento zvedací most je největší a nejtěžší v západní Evropě.
Z mostu je nádherný výhled na město, řeku a lodní provoz. V ideální polovině, jak usoudil junior, se otáčíme, protože přišla únava a na hotel je cesta daleká. Jinak bude stávka. Vracíme se stejnou cestou kolem doků námořního muzea k Blaak, pak přecházíme na Coolsingel až na velký kruhový objezd s fontánou Hofplein, tady stačí pokračovat rovně přímo na Schiekade a to je ulice našeho hotelu. Po čtvrt na osm už sedíme na hotelu a k večeři jíme dobroty z místního Alberta. Venku je ještě světlo, ale zítra je také den, navíc v televizi dávají zajímavé pořady, sic jim vůbec nerozumíme.
V noci se o rozruch v ulicích postaraly oslavy vítězství Nizozemí nad Tureckem ve fotbalovém EURO šampionátu.
