Ráno nás vítá svítícím sluncem střídavě deštěm, ale silný vítr je zjevně rotterdamský evergreen. Kdo však pozdě vstává, pozdě i jí. Včera se koukalo na televizi, dnes se jde na snídani až po deváté. V ani ne z třetiny naplněné hotelové restauraci voní dobroty. Koukám, protože v rámci ekologie jsou baleny v igelitových sáčcích i jednotlivé plátky sýra. Po chvilce zjišťujeme, že jedna z pracovnic pochází ze Slovenska a rázem se jedná o úplně jinou komunikaci. Příkladem buď mladého hledání párátka.
S výsledkem, stejně jej nedostal, prostě tam nebylo. Takže mu nulová jazyková bariéra vůbec nepomohla, ale je to s pocitem ověřené informace.
Ven vycházíme o čtvrt na jedenáct a míříme nejkratší cestou na nádraží do turistického infocentra. Do haly s volným vstupem z druhé strany se dostáváme podchodem budovy, jak jsme si včera ověřili. Tady mám v plánu koupit jednodenní lístek pro Rotterdam na dnes a na zítra, kvůli jízdě do Haagu, jednodenní turistický lístek pro celé Jižní Holandsko za 11,50 €. Paní za přepážkou vysvětluji podrobnosti, co, proč a nač. Kývá hlavou, Clear
, jen podotýká, že turistický lístek není ve verzi pro dítě. Vím a akceptuji. Paní naklepala do počítače, vytiskla a já zaplatil. Po sem je vše v pořádku, sic částka mi moc nesedí, zdá se nějaká nízká. Abychom nic nepopletli, tak na lístky připsala čísla dnů. Je to hodná duše, pomyslel jsem si, vzal lístky a šel. Však za mnou přešlapuje další zákazník. Chci je schovat, co nevidím, vždyť všechny vypadají úplně stejně, přitom se mají lišit. Nezbývá mi než se vrátit k pokladně a znovu probrat naše cestování. Začal jsem příjemně, jestli pak to není nějaký Mistake
. Byl, prodavačka uznala, že to popletla, vzala si lístky, dala nám dva jiné. Turistické, teď je vše All right. Ještě nás upozorňuje, abychom je při vstupu nezapomenuli načíst (IN) a stejně při výstupu (UIT), protože obsahují čip. Je pravda, neustále tě na to budou ve všech dopravních prostředcích upozorňovat. Lístky platí pro metro, tramvaje, autobusy i městkou lodní dopravu.
Do metra vstupujeme jezdícími schody přímo v budově nádraží. Obdobně jako v Paříži se prochází turnikety, kde označujeme vstup (IN). Jediný rozdíl vidím ve východu, jakým způsobem se protlačíš jednosměrnými lítačkami v Paříži je všem "buřt", tady se musí odcházet výstupním turniketem s označením (UIT). Metro v Rotterdamu je nové, krásné, čisté, takové trošku německy sterilní. Také nic pro uspěchané, protože jsou mezi odjezdy docela velké časové rozestupy. Naše první jízda bude, světe div se, z Rotterdam Centraal na Beurs. Člověk by si myslel, pět linek (A, B, C, D, E) - na Centraal zajíždí jen dvě!, není co pokazit. Ale je, orientace mi v tomto podzemí přijde o dost horší než v metrem doslova prošpikované Paříži.
Možná by to chtělo více orientačních tabulí, možná je problém ve sdílených kolejích a nástupištích linek. Naše první jízda se tak málem uskutečňuje opačným směrem, než bychom si přáli. Na poslední chvíli, zařazujeme zpátečku a přecházíme na druhou stranu nástupiště, kam za chvíli doráží souprava metra linky D. Na Beurs jsme v mžiku, protože vystupujeme druhou zastávku.
V Beurs se křižují všechny rotterdamské linky, reálně jsou zde jen dvě nástupiště. Jedno sdílené pro linky A + B + C, druhé pak pro D + E. Stanici Beurs jsem včera vybral právě pro její umístění blízko obchodu Game Mania, který chce junior mermomocí navštívit a mně by zase vyhovovala návštěva Markthalu. Juniorovi vlastně také, když je tam zmrzlina, která se venku jíst nedá, protože opět mrholí. Nejprve míříme do Markthalu, je možná blíž, určitě je snadněji dosažitelný. Kráčíme přibližně tři nebo čtyři sta metrů jen rovně po ulici Blaak. Jenomže je zavřeno, otevírá se až ve 12 hodin. Fakt smůla, člověk by myslel, jak pozdě jsme vstávali. Dobře, pojďme se podívat do kostela, jehož věž viditelně vyčuhuje a aktuálně na sebe upozorňuje rozezvoněním velkých zvonů.
Kostel svatého Vavřince - protestantský kostel v Rotterdamu, jediný pozůstatek středověkého města. Je to první kamenná stavba ve městě.
Kostel byl postaven v letech 1449 až 1525. V roce 1621 k němu byla přistavěna dřevěná věž, která byla v roce 1645 zbořena a nahrazena kamennou. Kvůli špatnému založení stavby se nakláněla a musely být pod ní zaraženy nové piloty a v roce 1655 už stála rovně. 14. května 1940 byl Laurenskerk poškozen německým bombardováním Rotterdamu. Zachovala se pouze věž a zdi. Přes snahy o demolici byl kostel obnoven jako symbol odolnosti rotterdamské komunity. V roce 1952 položila nizozemská královna Juliana základní kámen k obnově stavby, která byla dokončena v roce 1968.
Není vůbec daleko, jde odtud slyšet nějakou hudbu a slova, které nás trošku navedou. Na trávě parku Grotekerkplein se skupinově cvičí, nic pro turisty. Opět smůla, kostel dnes vůbec neotevírá. Podle informační nástěnky je možnost vystoupat na věž, ale zřejmě se platí i za běžné vstup do kostela.
Po tomto neúspěchu se synek dožaduje návštěvy obchodu pro hráče her. OK, na mobilu zapínám navigaci, hledám místo, kde se nachází včerejší orientační bod, trpaslík (Santa Claus). Jdeme k vodnímu kanálu, následuje ulice Hoogstraat. U Rotterdamského WTC, ano mají vlastní budovu Světového obchodního centra, scházíme do prodejní pasáže, kde se lze schovat před dalšími kapkami deště. Zvládneme také podejít rušnou Coolsingel, jenže stojíme trošku mimo. Teď nastává kličkování ulicemi, abychom se dostali na Oude Binnenweg. Tady někde ten krámek byl, pokud si dobře pamatuju. Junior se strachuje, aby ho náhodou ve dvanáct nezavřeli. Opak je pravdou, ve 12.00 teprve otevírá. Máme třičtvrtě na dvanáct, u obchodu postávají první závisláci, my se přesunujeme čekat na vlhkou lavičku.
Hurá, přichází napůl zelená, napůl růžová dívčina, otevírá obchod a všichni jdeme dovnitř. Taková krkolomná cesta, junior chodí mezi regály a přemýšlí. Naštěstí je tato epizoda bez následků, jinak by se "éčka" sypala. Jelikož odbila dvanáctá hodina, ozval se pověstný "hládek". Štěstěna stojí při nás, McDonald's restaurace je, co by kamenem dohodil. Venku se právě spustil hodně silný déšť. Ideální příležitost spojit jídlo s útočištěm proti kapkám. Objednáváme Chicken Nuggets s hranolky, které rychle mizí "do šachty". Usrkáváme pití a sledujeme, jak se stihla restaurace dvakrát zaplnit a vyprázdnit, přesně podle počasí na ulici. Všechno na pohodu, tak za drobného mrholení vyrážíme na zastávku Beurs. Nyní snadnou cestou s odbočením doprava na ulici Karel Doormanstraat, pak doleva na Westblaak až po křižovatku s Coolsingel.
Sedáme do tramvaje, kterou jedeme směrem na Erasmusbrug. Bláhově jsem předpokládal, že před mostem tramvaj zahne a dostaneme se k Euromastu. Tak ne, jedeme přes most. Třeba se dostaneme někam k přístavu. Také ne, za to míjíme mešitu, pak stadion a raději vystupujeme. Máme štěstí, jede tramvaj z opačného směru. Dodržujeme pravidlo přikládání jízdenek jak při nástupu, tak při výstupu! Jedeme opět k mostu, najednou zastavujeme včetně veškeré dopravy. Zvedá se most, aby mohla projet loď. Paráda! Na první zastávce za mostem vystupujeme, sedáme na jinou tramvaj, která určitě jede k Euromastu. Cestováním odnikud nikam jsme vlastně ztratili hodinu, i když. Euromast vidíme, nejde jej minout. Počasí, sem tam kapka, teplota nízká, takže za moc nestojí, ale silná bouřka slíbená v předpovědi se zatím nekonala. Jelikož jsme neměl dopředu jistotu, jestli se junior bude chtít podívat nahoru, lístky budu kupovat až na místě.
Euromast je vyhlídková věž v Rotterdamu v parku Het poblíž vchodu do Maastunnelu. Postavená v letech 1958 – 1960 architektem Huigem Maaskantem speciálně pro Floriádu 1960. Inspirací pro návrh byl stěžeň lodi. Se svou původní výškou 101 metrů byla Euromast nejvyšší stavbou v Rotterdamu. V roce 1970 byla na vrchol přidána 85 metrů vysoká nástavba, čímž se opět stala nejvyšší stavbou města.
Jedná se o betonovou stavbu o průměru 9 m a o síle stěny 30 cm. Se svými 185 metry je to jedna z nejvyšších věží v Nizozemsku, která je přístupná veřejnosti.
Ve výšce 96 metrů je umístěna vyhlídková terasa a restaurace. Přidaná 85 metrů vysoká konstrukce se nazývá Space Tower. V roce 1983 byl uveden do provozu Spacecabin, prstencový prosklený výtah, který se otáčí kolem Space Tower a vyveze návštěvníky do výšky 180 metrů.
Tímto způsobem lístky nekupuj, není to nejchytřejší = nejekonomičtější způsob. Cenový rozdíl proti internetovému prodeji z předchozího dne se zdá být znatelný. Celkem mne překvapuje fronta, přestože z venku nevypadalo, že by se našlo mnoho zájemců o výjezd. Hurá, lístky máme a vcházíme do výtahu se směrem vzhůru na plošinu ve 112 metrech. Už z této výšky je nádherný výhled na celé město. My chceme více, proto stoupáme po schodech o patro výše. Jenže, co nevidíme. V dálce za přístavem jdou vidět mračna s velkými dešťovými provazci a začíná se zvedat vítr. V takové výšce se nejedná o nic příjemného. K tomu se objevují první blesky. Zaměstnanci ihned všechny turisty na terase zahánějí dovnitř a prstenec s návštěvníky rychle sjíždí dolů. Spustila se totiž slibovaná bouře. Nezbývá než počkat na uklidnění. Aspoň tak jsem zaslechl od pracovníka, který celou dobu anglicky nehlesl. Kromě turistů, kteří chtějí nahoru, se tu s námi tísní i přívrženci adrenalinu, kteří chtějí naopak dolů, jenže po lanech. Jak už víme, tak v Rotterdamu se počasí mění docela často. Za deset minut se začíná vyjasňovat, za dalších pět minut stojíme ve frontě před vstupem do prstence, abychom vyrazili na TOP vyhlídku ve 185 metrech.

Otvírají nám vstupní dveře, jdeme do úzké tmavé "prstencové místnosti", sedáme si zády ke stěně čelem k zatmaveným sklům. Kolik je nás uvnitř, nevím, ale všichni jsou natěšení, co uvidí. Po ruce máme tlačítko, asi záchrany, co kdyby. Snad jej nikdo nezmáčkne. Poslední nastoupil, zavírají se dveře a zhasíná světlo.
V nastalé tmě se rozjíždí světelná a zvuková show [ 1 ], při níž si ani neuvědomíte, že prstenec pomalu (rychle) stoupá. Najednou přední sklo zprůhlední a zjišťujeme, jak už hodně vysoko jsme. Hudba se stává tlumenou a přechází do komentáře popisující Rotterdam. Přitom všem se prstenec jemně otáčí, aby každý viděl. Jakmile dosahujeme dostatečné výšky, zmizí nám podlaha pod nohama. Ne úplně, jen sklo se stane průhledným, kdyby měl někdo málo nahnáno. Teoreticky by mohl zmáčknout tlačítko, třeba, kdyby neměl rád "vejšky" jako já a atrakce by sjela dolů. Nikdo naštěstí nezmáčkl a všichni si vychutnáváme nádherný panoramatický pohled na přístav, město a vzdálenější místa.
Tím pomalinku končí atrakce a otáčející prstenec klesá zpět dolů.
Počasí stále stojí za starou bačkoru, přesto jsou na terase připraveni lidé ke slaňovaní. Tady bych si byl jistý, že do toho mne nikdo nedostal. Z Euromastu nám zbývá již bezproblémový sjezd dolů výtahem. Pohled směrem vzhůru na vlnící se lana s malinkými postavičkami, které slaňují. Pojďme na zastávku, ať nám neujede tramvaj
, valí šrouby do hlavy junior.
Venku začíná silně mrholit, zastávka má pouze malý přístřešek, kde se nás nakonec tlačí osm. Přijíždí tramvaj asi správným směrem, nasedáme do ní a vezeme se na Beurs, ať se rychle dostaneme na zmrzlinu do slíbeného Markthalu. Markthal je dávno otevřený a plný lidí. Zdejší úkol máme rozdělený na zmrzlinu pro juniora a ochutnávku sýrů pro mne. Čas ubíhá dost rychle, zvláště pokud není dostatečně proložen jídlem. Proto koukám do map a podařilo se mi najít Albert Heijn pouhé dvě zastávky odsud. Mladý chtěl, překvapivě, jít pěšky. Tak s tím nemám problém. Za probíhajícího mrholení nás čeká chůze po ulici Blaak okolo stanice Blaak, která je uzlová pro metra, vlaky i tramvaje, pak se přibližujeme ke "krychlovým domům".
Kubuswoningen nebo-li Krychlové domy jsou souborem budov navržených architektem Pietem Blomem na Overblaak v Rotterdamu. Blom naklonil krychli rohu konvenčního domu nahoru a položil ji na pylon ve tvaru šestiúhelníku. Jeho návrh představuje vesnici ve městě, kde každý dům představuje strom a všechny domy dohromady les. Ústřední myšlenkou krychlových domů po celém světě je především optimalizace prostoru jako domu k lepšímu rozložení místností uvnitř.
Původní plán z roku 1977 uváděl 55 domů, ale ne všechny byly postaveny. Existuje 38 malých kostek a dvě takzvané "super-kostky", které jsou všechny připojeny k sobě. Jedna z kostek je veřejnosti přístupná jako muzeum Kijk-Kubus Museum-house.
Sice bychom mohli jednu z kostek navštívit, ale je moc hodin a muzeum Kijk-Kubus brzy zavírá. Proto tyto domy pouze podcházíme průchodem a přecházíme několik přechodů pro chodce přes víceproudou silnici, abychom se dostali na Burgemeester van Walsumweg. Což je hodně široká ulice, vlastně dvě ulice oddělené širokým pruhem zeleně a nás zajímá právě ta ulice za travnatým pruhem pojmenovaná Groenendaal, protože v přízemí jednoho z domů má otevřenu prodejnu Albert. Junior dovnitř nechtěl ani za pra.e (🐷). Tak musí počkat venku, dokud nenakoupím jídlo na večeři. Naštěstí jsem byl celkem rychlý, vše za rozumné ceny, jen ovoce vyšlo o dost dráž. Venku zase mrholí, mladý pěšky nechce, tak klusáme na tramvaj, která má zastávku Rotterdam, Burg. Van Walsumweg. Zrovna jedna jede. Naštěstí správným směrem, dokonce přes Beurs, dále přes velký kruhový objezd s fontánou pokračuje až k nádraží Centraal. Přibližně čtvrthodinka jízdy. Nyní nás čekal přestup a zpestření v podobě jízdy špatným směrem. Dvacetpětka podle tabule nejela, za to se objevily tramvaje číslo 125 a 24. Kývnul jsem na juniora, jedem dvacetčtyřkou...
Kdybych nekoukal do telefonu, vystoupíme dříve. Takhle jsem si neuvědomil, že nejedeme ke kruháči a k hotelu, ale naopak se stáčíme zpět k nádraží a jedeme do centra [ 2 ].
Vystupujeme až u "Santa Clause". Opět nám nezbývá než nasednutí do tramvaje na opačný směr a absolvování jízdy zpět na Centraal. Výhoda denní jízdenky, kdy nemusím řešit podružné věci u jednorázových lístků. Navíc je zajímavé, nedaří se mi vůbec popasovat realita s informacemi v Google Maps. Na Rotterdam, Centraal jsem vykoumal, že se na informační tabuli odjezdů prostě nezobrazuje úvodní 1 u čísla spoje. Takže jsme rychle nasedli a najednou vše klape, objedeme velký kruhový objezd, dostáváme se k zastávce Heer Bokelweg, kde raději vystupujeme. Schiekade totiž vede rovno, tramvaj však zahnula. Pěšky jsme na hotelu za 8 minut, počasí se změnilo na slunečné.
O půl šesté si dáváme večeři, při níž z okna vidím svítící slunce, které mělo s vysokou pravděpodobností minimálně hodinu dvě
vydržet a hlavně mám nutkání ještě něco podniknout. Podle zkušeností se na západě bude stmívat za několik hodin. Proto zkouším nahlodat mladého k výletu ven. Co takhle metrem na pláž? Před půl osmou večer se vše daří, ze zastávky Rotterdam, Schiekade jedeme pětadvacítkou přes Rotterdam, Centraal = je mi jasné, jakým spojem můžeme jezdit na nádraží, až na Beurs, kde jezdí skoro vše. Sice trošku okružní jízda, ale není nutné přesedat a za necelých dvacet minut jsme na místě. Tady nás zajímá metro, linka B. Jízda na konečnou, celkem patnáctou stanici cesty, více než 30 kilometrů a 40 minut do výstupu na venkovní stanici Hoek van Holland Strand.
Hoek van Holland leží v jižním Holandsku, asi 25 km jihozápadně od Haagu, při hlavním ústí řeky Rýn, která se zde z historických důvodů nazývá Stará Máza (Oude Maas). Hoek se může pochlubit ekologicky nedotčenou pláží, oceněnou prestižní „European Quality Coast Golden Award“. Pláž je 250 metrů široká a 3,5 km dlouhá. Za ní se rozkládají duny s volně přístupnými cyklistickými a turistickými stezkami.
Hoek van Holland je výchozím bodem do národního parku Hollandse Duinen. Krajina je rozmanitá a můžete zahlédnout i lišky a tuleně!
Podle turistických informací ráj u Rotterdamu. Jenomže, při zastavení ve stanici Steendijkpolder se přihnal vítr, počasí se okamžitě změnilo v doslova provazy vody bušící do oken vagónů. V soupravě s námi jede dost lidí, ale na konečné málokdo našel odvahu vystoupit. Kromě nás, ještě šest lidí. S dvojicí turistů jsme nakonec přeběhli od přístřešku přímo do futuristické budovy, kterou by nikdo u pláže nečekal. Mimochodem, je skvělý nápad protáhnout metro, sic jen pozemní až k pláži.
V budově stály dvě postarší ženy, byly tam nějaké automaty na jízdenky a informace. Jinak vše zavřeno. Samozřejmě platí, procházíme turnikety! Ti dva, kteří s námi vystoupili, se po chvíli vrátili do soupravy. Ta na konečné čeká dvacet minut a pak odjíždí zpět do centra Rotterdamu. My se jen tak nevzdáváme, vždyť teprve bude půl deváté večer. Párkrát jsem se pokoušel vyrazit směr pláž, ale rychle jsem se vrátil mokrý jak hadr. Mladému říkám, tu pláž musíme dobýt a máme na to hodinu, pak odjíždí další spoj
.

Po půl hodině čekání vytahuji deštník, pořádně se oblékáme (šusťákovky) a zkoušíme první útok. Ihned po vystoupení ze zákrytu budovy se deštník mění v kalich a málem se mi vytrhl z ruky. Lije, ne jako z konve, ale jako by nás kropili z hasičské hadice. Šílené, deštník je mi k ničemu, což junior hned chápe a vydává se rychlejším krokem. Nedá se říct, že bychom byli mokří, my jsme jen nebyli ani trošku suší. Až dorážíme k vodě a připravujeme se k rychlé otočce zpět, se počasí smiluje.
Přestává foukat, začíná se jasnit a paráda, která se nám vyobrazila, nejde popsat. Nad stanicí metra se v drobných kapičkách objevuje dvojitá duha. Naše oblečení v lehkém přímořském vánku za svitu slunce rychle prosychá. Užíváme si procházku, koukání, co se vyplavilo na písečnou pláž a na lodě ve vzdáleném přístavu. Krásný podvečer.
Jak se říká, nic netrvá věčně, ani láska k jedný slečně
. Chvilinku před půl desátou sedíme v soupravě metra a Béčkem vyrážíme zpět na Beurs. O čtvrt na jedenáct vystupujeme, venku je zatím jen šero a příjemně teplo. Čekání na tramvaj (25tka) směrem k hotelu si zkracujeme sledováním okolního života [ 3 ]. Z Beurs pokračujeme vyhlídkovou jízdu centrem do zastávky Schiekade (pátá - raději si počítáme zastávky) poblíž hotelu. V hotelu jsme před 3/4 na jedenáct. Dobrý, ještě, že jsme nezůstali na hotelu a šli ven
, hlesl synek a usnul.
