Ranní ptáče dál doskáče, my jsme určitě netoužili býti ptáčaty, ale jel nám brzy vlak. V 6.10 mi zazvonil nastavený budík na mobilu, rychle jsem zabalil zbytky věcí a po dvaceti minutách se pokoušel vzbudit i mladší část našeho týmu. Junior měl opravdu tvrdý spánek, vystřelit mu u hlavy z kanónu, možná by se nevzbudil.
S kufry jsme sešli ke snídani, nebylo času nazbyt, potřebovali jsme vyrazit nejpozději v 7.20. Spěch se vyplatil, stihli jsme v "klidu" dorazit na nádraží, kde jsme u nástupiště uviděli čekající TGV směr Paris Lyon. Nic pro nás a to věřím, že bych synka nemusel k nástupu dvakrát přemlouvat.
Náš TER 96111 dorazil na 5. kolej. Po nástupu všech cestujících, že jich bylo docela dost, přesně podle jízdního řádu se vlak v 7.49 rozjel směr Basilej. Vše klapalo jako dobře namazaný stroj, po sedmi zastávkách jsme zakončili jízdu v Bâle SBB, bylo 8.20. Vůbec mi nevadilo, že se nepodařilo získat papírovou verzi jízdenky, však nedošlo na kontrolu ani elektronické. Odjezd následujícího vlaku (do Berlína) jsme měli naplánovaný až po deváté hodině, tak si pojďme projít nádraží
. Než jsme se stačili vůbec pohnout, dorazila fialové souprava TGV Lyria z Mylhúz. To se vyrojilo otázek, proč jsme nejeli tímto, jeli tamtím, jak jsem beztak špatně hledal.
Basilej (německy Basel, francouzsky Bâle, italsky Basilea, rétorománsky Basilea) je švýcarské město, ležící při hranicích s Francií a Německem na obou březích Rýna. Je hlavním městem kantonu Basilej-město, historicky vzniklého jako polokanton rozdělením původního většího kantonu Basilej. Žije zde přibližně 174 tisíc obyvatel a po Curychu a Ženevě je třetím největším městem v zemi.
Času bylo dost, jenže více, než nádraží jsme neprošli, přitom není nějak veliké, ale mladému se nechtělo. Dostavovala se únava z cestování. Aspoň jsem si zašel koupit turistické magnetky. Jakmile mi na podané € bankovky prodavačka k vrácení vytáhla švýcarské franky, ucukla mi ruka a raději jsem zaplatil kartou. "Pěkná" cena, vyšly na 406 korun, ale nejezdíme sem často, že. Junior už zbytek času proseděl na lavičce, pak i já jsem spolu s ním sledoval příjezdy, odjezdy, prostě jsme jen zevlovali a čekali na číslo nástupiště vlaku ICE 76.

Když se konečně na tabuli objevila informace o odjezdu, mohli jsme změnit stanoviště na osmé nástupiště. Tam byl přibližně patnáct minut předem přistaven vlak, náš vagón měl číslo 5, synek mohl odpočívat na svém rezervovaném sedadle. Samozřejmě, sice to tak zprvu nevypadalo, opět sedíme proti směru jízdy. Máme jednu elektrickou zásuvku, Wi-Fi pomalá, ale aspoň tu není zima jako při cestě do Frankfurtu. Zatím nejvyšší rychlost 248 km/h, třistadvacetjedna dosažená TGV to rozhodně není, ale vlaky ICE staví každou chvíli, rychleji se prostě rozjet nelze. Znovu se objevuje zmatenost různých cestovatelů, kteří nechápou, co je to rezervované místo, číslo sedačky nebo vagónu. Jak se na palubě německá paní se správným německým důrazem čílila, přitom seděla na cizím místě...
Cesta z Basileje do Berlína je časově docela na dlouho. Před Frankfurtem nad Mohanem měl vlak třicetiminutové zpoždění z důvodů rekonstrukcí na trati, zlatí Frantíci, pak se spoléhejme na německou přesnost. Na Frankfurtské nádraží jsme vjížděli na minutu přesně ve 12.31, jenomže správně jsme tam měli být v 11.52. Haleluja, pro synka otočila se situace, vlastně směr jízdy, seděli jsme totiž po směru.
Najednou byl spokojen, mohl si vytáhnout notebook, už se mu špatně nedělalo. Před námi krátká zastávka Hanau, následovala Fulda, ... velká bílá hromada spíše hora něčeho na obzoru, odkud já to znám??? To musí být Monte Kali! Rychle jsem cvaknul pár fotek a jal se hledat článek na internetu. Opravdu, našel jsem jej na iDnesu. Odtud jsem si tento výjev pamatoval, profičeli jsme "okolo" nejvyšší hory soli na světě. To jsme již byli kousek od Eisenachu. U Erfurtu jsme měli zpoždění "jen" 25 minut a pokračovali jsme na Lipsko. Před Lipskem vlak projel po viaduktu Saale-Elster-Talbrücke, ale to jsme jaksi nepostřehli. Původně plánovaný příjezd v 16.32 se změnil díky německé nepřesnosti na 16.49. Zbývající část jízdy nás ničím nezaujala, únava pracovala na obou, prostě zastávka za zastávkou. Snad jen mé oblíbené testování toalety. Resumé?, po necelých šesti hodinách jízdy bylo WC naprosto čisté, nebylo co vytknout. Srovnání toalet, paluba ICE vs toaleta v TGV by mohlo skončit remízou, ale francouzský vlak byl prostě parfumérie, tak u mne vyhrává.
Na hlavním Berlínském nádraží Berlin Hbf (tief) vlak zastavil v 16.55, prakticky z něj vystoupili všichni pasažéři.


Berlín (německy Berlin), hlavní a zároveň největší město Německa a zároveň městskou spolkovou zemí Spolkové republiky Německo. Hlavním městem Německa se stal roku 1991 a od znovusjednocení Německa 3. října 1990, a tím i obou částí města – západní a východní, patří Berlín mezi největší města v Evropě a je největším městem Evropské unie.
Berlín leží v rovině, na břehu řeky Sprévy, která se vlévá do Havoly – pravostranného přítoku Labe, v západní čtvrti Špandava. Mezi hlavní topografické rysy města patří mnoho jezer v západních a jihovýchodních čtvrtích, z nichž největší je jezero Müggelsee. Jezera jsou tvořena výše zmíněnými řekami. Asi jednu třetinu rozlohy města tvoří lesy, parky, zahrady, řeky, vodní kanály a jezera.
Po druhé světové válce bylo válkou poničené město rozděleno na čtyři sektory patřící vítězům druhé světové války. Sovětský sektor (Východní Berlín) se stal hlavním městem menšího východního Německa, kdežto metropolí západního Německa se stal Bonn. V té době část města, tzv. Západní Berlín, který vznikl z francouzské, britské a americké části, měla status nezávislého státu, byť v zásadě kulturně i politicky přináležela k západnímu Německu. Obě části města byly od roku 1961 odděleny Berlínskou zdí, která se stala symbolem studené války.

Nešlo si nevšimnout, že Berlin Hbf (tief) je zcela novou budovou. Stanice byla otevřena 28. května 2006 na místě původního zbouraného Lehrter Bahnhof, patří k průjezdným nádraží a nejen z technického hlediska k významným pozoruhodnostem města. Z pohledu počtu pasažerů se možná překvapivě jedná o čtvrté nejfrekventovanější nádraží v Německu. Druhým nadzemním patrem prochází 6 kolejí,
druhým podzemním podlažím (tief) dalších 10 kolejí pro dálkové a regionální spoje, včetně místní S-Bahn. Vše doplňuje stanice metra linky U5. Podzemní trasy leží vůči nadzemním kolejovým trasám v podstatě do kříže. Ostatní patra budovy jsou vyplněna obchody, restauracemi a službami pro cestující.
Věcí na koukání by bylo dost, nejdříve jsme museli jít ubytovat, pak si lze udělat poslední průzkumnou procházku na našem GTT. Jakmile jsme vyšli před nádraží, ihned jsme se dostali do skrumáže spousty lidí. Potom jsme museli prokličkovat přes různé zábrany, ploty a projí koridory, protože Německo asi zatím žádnou ekonomickou krizí neprocházelo. Ať to byl nejprve Frankfurt, nyní Berlín, všude se něco stavělo, nebo minimálně opravovalo. Zapnul jsem si pro jistotu navigaci, k ho(s)telu mi ukazovala trasu dlouhou 15 minut. Celou dobu jsem žil v domnění, že je hotel opravdu blízko, ejhle nebyl. Otočil jsem se na unaveného juniora, namaž si svaly, jdeme
. Chytli jsme rukojeti kufrů, za lupkání koleček vyrazili podél několikaproudé Invalidenstraße, jak příznačný název pro naši únavu, k přechodu na druhou stranu, abychom mohli pokračovat na Lehrer straße. Tady kolem paneláků, asi nějaké zahrádkářské kolonie, až k našemu hostelu a&o. Hodně velký už z venku rušný hostel, narvaný spoustou puberťáků.
Za vstupními dveřmi byly kiosky skoro jako v "mekáči" nabízející možnost online check-inu. Tímto testem jsem neprošel. Kiosek jednoduše neznal žádné z čísel, které jsem znal zase já. Po vyčerpání všech možností jsme potupně šli k přepážce recepce. Naštěstí mysleli i na loosery a u recepce byl stoleček s formuláři pro starý dobrý "analog" check-in. S vyplněným formulářem jsme začali komunikovat, recepční byl spokojen, mrkl do počítače, vydal nám dvě vstupní karty a synkovi podal tašku s dárky! pro děti. Mohli jsme vyrazit do 3. patra na pokoj 320. Čekal nás jednoduchý moderně řešený pokoj se sprchovým koutem s WC. Na stolečku ležely dvě lahve s minerálkou, pak pozornost ve formě pytlíku s gumovými medvídky a müsli tyčinka. Na hostel bychom to nečekali, takže příjemně překvapení, které je potřeba zmínit. Na chvilku jsme se natáhli, mladej "vdechnul" obsah sáčku s medvídky, já tyčinku. Quick, quick, please
, popohnal jsem po nabrání sil a vyrazili jsme na rychlopoznání Berlína.
Naším základním orientačním bodem bylo nádraží, k němu jsme dorazili stejnou trasou jen rychlejším tempem. Něco bych zakousl a nemáme žádný suvenýr
, hlesl junior. Aha, měl pravdu, nastal čas využít služeb místního kebabového fastfoodu. Trošku nevýhoda, není kam si sednout, uvnitř kebabu děsné vedro a plno lidí, v budově moc míst není. Spojili jsme příjemné ještě s příjemnějším, sjeli k vlakovým nástupištím do podzemí, tady byla místa k sezení volná. Mohli jsme se dosyta nadlábnout pozorujíc vlaky. Po jídle jsme prozkoumali několik krámků, takže se brzy na ruce synka vyjímal nový světle zelený silikonový náramek - Berlin, který doplnil žlutou Prahu, oranžový Frankfurt a modrou Paris. V Le Havre ani Mylhúzách náramky k sehnání neměli. Další drobnosti jsme nakoupili v turistickém info centru u vstupu. Prodavač se v dobré víře pokoušel s mladým navázat kontakt, Einz, Zwei, ...
a dál nic ... Zachraňoval jsem situaci, sorry, but he doesn't speak German
, tak to ještě zkusil na mladého s angličtinou, když nepochodil ani tak, nezbývalo než nám popřát pěkný den, ale snaha se cení. Celá situace mi připomenula starý dobrý vtip o policajtech a cizinci.
Stojí dva policajti na Václaváku a cizinec se jich zeptá: "What time is it?" Policajti jen zavrtí hlavou. Na tuto samou otázku se jich cizinec zeptá ještě v šesti různých jazycích a policajti jen zavrtí hlavou. Cizinec to vzdá a odejde. Potom říká první policajt tomu druhému: "Ty, člověče, měli bychom se učit taky nějaký jazyky." A druhý na to: "Na co? Podívej, ten jich uměl a taky se nedomluvil."
Budova Říšského sněmu v Berlíně byla vystavěna jako sídlo Reichstagu, původního parlamentu Německé říše. V současné době se v budově nachází sídlo německého spolkového sněmu. Novorenesanční budova byla postavena v letech 1884–1894 podle projektu architekta Paula Wallota. Budova byla původně otevřena v roce 1894 a sloužila do roku 1933, kdy byla úmyslně zapálena, za což byl obviněn nizozemský komunista Marinem van der Lubbe. Tato událost je známá jako požár Říšského sněmu. Budova byla dále poničena sovětskými vojsky během bitvy o Berlín v roce 1945. Po rozdělení Německa se budova ocitla na území Západního Berlína velmi blízko hranice. V současné době se v budově nachází sídlo německého spolkového sněmu.
Podle map je to od nádraží k "Reichstagu", co by kamenem dohodil, ale my tak daleko nedohodíme. Proto jsme museli přejít lávku přes Sprévu, pokračovat cestičkami k Otto-von-Bismarck-Alle a teprve potom byla vidět kopule budovy Říšského sněmu. Pokračováním chůze jsme došli na prašný vyprahlý Platz der Republik, kde nastalo drobné zklamání, protože jsme si mohli udělat selfie leda s ohradníky. Máme smůlu nebo prostě štěstí, opět se něco opravuje. OK, spěchali jsme, kousek odtud by měla být Braniborská brána. Pamatoval jsem si, na mapách to bylo, myslím nalevo, tak jsme jistojistě odbočili doprava. Vykračovali jsme si přes Platz po Scheidemannstraße směrem do Tiergartenu. Tiergarten je velmi, ale opravdu velký městský park. Pěkně jsme se prošli, než jsme narazili na několikaproudou Straße des 17. Juni. Tato, neříkal jsi, že je to jen kousek?
, brblal mladý. Dívám se napravo, vidím Vítězný sloup. To je opravdu divný, však tam měla končit tato silnice, ten sloup je.....
. Otočil jsem se nalevo, die kur.. (zatáčka). V dálce se něco mlhavě rýsovalo, Zatraceně to musí být ta brána tak děsně malá
. Samozřejmě jsme celou dobu šlapali ne k bráně, ale směrem od ní. Stane se, aspoň jsme se prošli.
, tento vtípek nepadl na úrodnou půdu. Jakmile nic nejelo, přeběhli jsme silnici, zařadili jsme druhý rychlostní stupeň a podél silnice spěchali k Braniborské bráně, tentokráte na správnou stranu.
Asi bych neměl opomenout, při cestě jsme prošli kolem "Sowjetisches Ehrenmal im Tiergarten" - Sovětský památník, s tanky a houfnicemi, připomínající vojáky, kteří byli zabiti v bitvě o Berlín. Mladý koukal s otevřenou pusou, proč jsou tady tanky a chlápek s puškou. Holt, u nás tyto pomníky úplně vymizely, takže u mladších ročníků jakékoliv zbraně vystavené tímto způsobem vzbuzují údiv. Odtud je to k Braniborské bráně opravdu kousek, kdybychom předtím odbočili správně...
Braniborská brána patří k nejznámějším pamětihodnostem Berlína a k jeho významným symbolům. Braniborská brána je 26 metrů vysoká, 65,5 metrů široká a 11 metrů dlouhá (hluboká) stavba z pískovce ve stylu raného klasicismu. Svým vzhledem silně připomíná propylaje athénské Akropolis. Má pět průjezdů, střední je poněkud širší nežli čtyři postranní, po obou stranách se nacházejí malé haly. Bránu tvoří 15 metrů vysoké sloupy v jónsko-dórském stylu s průměrem 1,75 metrů u paty. Stavba je zdobena ornamenty a reliéfy, které zobrazují mimo jiné různé výjevy ze života Herkulova, boha Marta a bohyně Minervy. Brána je korunována 5 metrů vysokou sochou kvadrigy (čtyřspřeží), představující okřídlenou bohyni vítězství, která vjíždí do města na čtyřmi koňmi taženém voze.
Braniborskou bránu jsme si prohlédli z obou stran, sice více juniora zajímalo, kde si asi sedneme, aby mohl nabrat síly. Místo se našlo na lavičce před Americkou ambasádou. K tomu jsme mohli sledovat nějaké protestující, nevím ani proti čemu, ale rozhodně jsem nedával pozor při otevírání PETky s vodou, tak jsme se nechali příjemně skropit stříkající vodou z natlakované lahve. Neradno dělat takové aktivity před US ambasádou, ale ostraha je určitě zjevně zvyklá. Slunce kleslo níže, krásně obarvilo stěny brány a donutilo mne udělat několik selfie fotek.

A co to metro, to nebude?
, ptal se mladej. Na dohled je stanice Brandenburger Tor, linky U5. Při vstupu nás přivítal nefunkční automat na prodej lístků, opět německá kvalita?!, v celkem strohých, avšak čistých prostorách. Marně jsem pohledem hledal jiný. Mohli bychom jet na prasáka na černo, ale při mé smůle by nás ihned čapli revizoři. Zašel jsem se zeptat chlapíka v trafice. Zákazníci přede mnou tam nechali ležet svůj nákup, tím jsem zjistil důležitou informaci, nebral platební karty. Jednoduchý dotaz, jestlipak prodává lístky na metro. Naštěstí ano a zeptal se, na jak dlouho?
Odpovědí bylo, chceme se projet k vysílači
. Na to prodavač, tak krátká trasa?
a prodal nám lístky za 2,2 a 1,7 €. To byla cena za lístky na krátkou jízdu, dost drahé! Samotné nástupiště je rozlehlé, opět nic pro potěchu oka, vše přesně nalajnované, přímé, strohé. Jako z udělání přijížděla starší žlutá souprava, vestibulem se začalo rozléhat hlášení o výstupu nástupu. Dikce jako na buzerplace, pozor, pohov... se divím, že tam někdo nesalutoval, nedejbože něco více. Tady chyběl pouze malý škrček s knírkem. Takový typicky chladný německý přístup proti přívětivé lidské Paříži. Tam je metro o parník jinde, zde mi to přijde jako z nouze ctnost. Svezli jsme se přesně TŘI zastávky na U Rotes Rathaus.

Berliner Fernsehturm je televizní věž v centru Berlína nedaleko náměstí Alexanderplatz. Byla postavena v letech 1965–1969 v tehdejší socialistické Německé demokratické republice.
Původní výška věže byla 365 metrů, po instalaci antény v 90. letech 20. století se výška změnila na 368 metrů. Jedná se o nejvyšší volně stojící stavbu v Evropské unii a čtvrtou nejvyšší v Evropě. Ve středu koule, jejíž průměr činí 32 metrů, se nachází ve výšce 203 metrů pozorovatelna a otáčející se restaurace.
Stanice Rotes Rathaus neboli Rudá Radnice nese název podle budovy, která stojí poblíž a která je podle použitého materiálu na fasádě, červených cihel, opravdově rudá. Mimochodem je stále sídlem berlínského starosty. My jsme se přijeli podívat pouze na televizní věž, z "dálky", protože vstup do otáčecí restaurace je možný jen se vstupenkou, kterou jsme samozřejmě, co? Jsme samozřejmě neměli. Takové štěstí rozhodně nemám, ale alespoň jsme se pokusili vměstnat věž do několika fotek. Zpátky pěšky nepůjdeme, že ne
, protestoval junior, museli jsme tedy sejít do podzemky U5. Na rozdíl od Unter den Linden tady u vstupu fungovaly automaty na prodej jízdenek, což byla šance utratit drobné mince za lístky. Zpět jsme jeli stejnou trasou, ale modernější soupravou až do stanice Bundestag, dále ne. Když jsem podíval, tak jsme stejně jeli o zastávku déle, než bychom měli, stane se. Cena jízdného, pokud můžu porovnávat s Paříží, je v Berlíně dosti vysoká (2,1 € za 90 minut). Z metra jsme pomalu vyrazili postupně k nádraží, potom na hotel. Venku se rychle stmívalo, k tomu se začaly na obloze honit mraky.

Poslední aktivitou tohoto hektického dne bylo lustrování místního televizního programu na hotelu. Vyložená veřejnoprávní zábava, ala Německo, debata, debata, stará detektivka. Naštěstí junior ihned usnul, u tohoto zábavného programu by usnul každý až na mne, který si do notýsku sepisoval průběh dne. Za oknem úplná tma, silně pršelo, ani jedno nám nyní nevadilo. Hlavně, aby bylo zítra lépe. Budíček jsem si nastavil na 7.10, zítřek se stane posledním, již jen cestovním, dnem.
