Mylhúzy, den druhý, Cité du Train

Muzeum své brány otevírá v 10 hodin dopoledne. To jsme mohli déle vyspávat 😴, protože na snídani stačilo sejít až po osmé hodině. Menší jídelnička, na pultíku zely poloprázdné talíře, které v nás vyvolávaly otázku, neproběhl tudy minimálně zájezd hladovců? Typická úměra, malý hotel v turisty ne tak vyhledávané destinaci, dražší cena snídaně s menším výběrem 🤔. Ať nepřeháním, něco se pojíst dalo. U jídla jsem zběžně zapátral nad možnostmi dopravy k muzeu. Podle map vede k Cité du Train tramvajová linka číslo 3. Naneštěstí byla od 17. července až do srpna zrovna tato linka s linkou číslo 2 mimo provoz 😮. Po dobu rekonstrukcí je připravena náhradní doprava, tedy plán B, jak se dalo dočíst na webu nebo na informačních letácích.

Hned po snídani jsme pro jistotu vyrazili hledat zastávku autobusu náhradní dopravy. Nejjednodušší variantu jet přímo z nádraží synek zamítl, protože je to přece moc jednoduché 😁. To neměl dělat. Kdyby byl býval věděl, raději by chtěl, ale času bylo nazbyt. Slunce pálilo, trošku jsme bloudili a nachodili možná třikrát tolik, než kdybychom jeli "na jistotu" z nádraží, kde jsme stejně došli. Stále nechtěl... 😉 Takto jsme z nádraží šli zpět k Tour de l'Europe na pl. de l'Europe a odtud krkolomnou cestou zpět, až jsme se nakonec postavili na zastávku Porte Du Miroir přibližně 5 zastávek od našeho cíle. No hurá, náš autobus 🚍 dorazil chvilku po desáté hodině. Mohlo se nastoupit, ale jen vstupem u řidiče, protože jen zde byl starý cvakací strojek pro označení lístků 👌. K muzeu Cité du Train s typickou barvou fasády dorazil autobus za 15 minutek. Mnoho lidí ani aut se u muzea nebo na parkovišti nepohybovalo, stávkovat se nestávkovalo, lístky pro jednoho dospělce s dítětem jsme tak měli cobydup 🙂 a mohli jsme vstoupit dovnitř.

Návštěva muzea Cité du Train

Cité du Train je muzeum zaměřené na historii železnice. Bylo otevřeno 12. června 1971 pod názvem Musée Français du Chemin de fer. Zaujímá plochu 60 000 m² a je největším železničním muzeem v Evropě.

Natěšení jsme vstoupili 🚆 do království historie francouzské železnice. Vstup je do hodně potemnělých prostor obrovské haly plné z  různých úhlů nasvícených lokomotiv s vagóny a hrajících obrazovek s dobovým filmovým materiálem. První reakcí juniora 😲 nemohlo být nic jiného než hlasité zvolání na celé okolí, zatraceně, oni nám tu asi nerožli. První hala "Parcours Spectacle" představuje několik témat zlatého věku železnice. "Železnice a první cestování rekreantů na prázdniny", jak pohodlně nebo z dnešního zhýčkaného pohledu nepohodlně cestovalo parou poháněným spřežením. Jednoduchý vagón, tvrdé dřevěné lavice, žádné polstrování, žádná klimatizace, žádná wi-fi, prostě nic pro dnešní mládež. Kousek vedle z  trošku z jiného soudku, téma "železnice a její využití na horách" včetně velké sněhové frézy pro zajištění průjezdnosti trasy a ukázek vagónů horské služby. Hnedle nás zase ohromily "oficiální vlaky evropských vládců" s ukázkou bohatě vybavených císařských vagónů nebo vagónu pro významné návštěvy. Zajímavým tématem, sice z dnešních událostí ne tak zábavným, je téma "využití železnice ve válce" s vystavenými vojenskými modifikacemi vozů nebo s vykolejeným vlakem po sabotáži. V danou chvíli jsme si nebyli jisti, zda jsou zvukové efekty ⛈ uvnitř součástí výstavy a nebo se tak projevila náhlá bouřka, která se venku právě prohnala. Výstava pokračovala k tématu "železničářů" - železnice zaměstnávala až půl miliónu lidí, tak jsme se mohli dozvědět něco o práci mechanika, strojvůdce, konstrukce kanceláří a jejich zařízení k ovládání výhybek či dalších přístrojů na železnici. U synka se projevilo drobné zklamání 😥, A to tu jako to TGV nebude?... na to jsem mohl odpovědět jen jediným, kuš už, dočkej času. Před přechodem do dalšího pavilonu jsme mohli omrknout další vlakové soupravy s vagóny určené k dálkovému cestování. Je tam toho opravdu až moc...

Z pavilonu představení železnice jsme přešli do nestálé venkovní expozice pojmenované "Železniční panorama". Cluny, malá stanice s krytým nástupištěm z počátku 20. století, tuto dobu dokresluje mechanické návěstidlo a další železniční objekty. Dále se na odstavných kolejích objevují ne zase tak "staré", ale rozhodně starší než my, lokomotivy a vagóny, pro zájemce i s dokonalým popisem data výroby, období provozu a spoustou technických detailů, vlastně tak jako u všech exponátů. Mnohem více juniora potěšila stará souprava metra. Uvnitř vagónu byl vidět plán linek z období jejího provozu a Tož teď je to v Paříži nějaké delší, určitě, konstatoval znalecky 🤔 synek. Návštěvník, pokud přibližně znal aktuální rozlehlost metra, si hned mohl udělat obrázek, jak se v Paříži metro rozšířilo. Pak už nastalo chvátání s jekáním 🤗, no hurááá. Zamířili jsme k točně s hnací jednotkou TGV Atlantique 😍 číslo 325, která vytvořila v  květnu 1990 na trati Paris-Tours rychlostní rekord 515,3 km/h. Jasná povinnost, udělali jsme si fotky a ne jen jednu. Trošku radosti synkovi zhatila informace o nefungující venkovní mini železnici. Ubezpečil jsem juniora, že o moc nepřišel, na mini vláčcích jel v Brně za Olympií, tak ať si to představí jen v jiném prostředí. Přece jen jsme do muzea nejeli kvůli projížďce mini vláčky 😉.

Naší poslední prohlídkovou částí byla druhá, stálá, výstava věnovaná historii francouzských železnic od roku 1844 až do současnosti 🚂🚆🚄🚅 s názvem "The Quays of History". Sleduje technologický vývoj od nejstarší lokomotivy s parním strojem až po TGV Euroduplex a doplňuje první expozici "Parcours Spectacle". Rozdělena je do několika částí, "19. století", "počátky 20. století", následuje expozice "pára, a jak to funguje", kde byl krásný pohled na řez kotlem parní lokomotivy s ukázkou toku chladné i horké vody, dále na simulovaný rozjezd parní lokomotivy s pravou syčící párou. Modernější doba nabízela kratší časové úseky 🤓, takže období "1919-1938", pak období, kdy chtěl "cestovat celý svět", "1938 založení SNCF", "léta 1950 až 1960", "léta 1960 až 1970", "léta 1970 až po současnost" a tento dílek expozice nám byl nejbližší 👍.

Tuto část ukazovaly exponáty vlaků Trans Europ Express s bohatě vybavenými vagóny. Juniora se nejvíce zajímal o část věnovanou historii vývoje francouzského VRT, především TGV 🥰. S potřebou moderního a rychlého cestování došlo k rozvoji elektrifikace tratí, kterou v sedmdesátých letech urychlila nutnost vyřešení problémů vzniklých velkou ropnou krizí. Synek zrychlil krok k oranžové krasavici.. Mnoho času jsme trávili rozvalení v pohodlí sedaček první třídy ❤️, při sledování tratě za simulovanými okny. Návštěvník měl na výběr hned z několika hlavních tras existujících vysokorychlostních tratí. Chybělo jen podávání šampaňského 😉. Další zajímavostí je možnost si prohlédnout potřebné úkony, které musí konduktér TGV provádět za jízdy. Pak jsme nahlédli do prostoru motoru, viděli jsme řez svrškem rychlostní trati nebo jak moc velkou vědou je konstrukce samotného pantografu a spoustu dalšího... A proč byla původně zvolena u TGV oranžová barva? "Snaha vyzkoušet něco nového, nevídaného a vyniknout", tak to se určitě podařilo 👌, protože oranžová krasavice utkvěla v paměti nejen milovníkům železnice. Na závěr jsme si prohlédli modely téměř všech vlaků SNCF jak ve vitrínách, tak na modelové železnici. Kolem kantýny jsme kvapně prošli, protože McDonald's 🍟🥤🍔 co jiného.

Když pominu celkem rychlé minutí exponátů z raných období vývoje železnic, krátké zastavení u všeho mimo TGV, tak jsme v muzeu strávili téměř tři hodiny 😮. Výborný nápad byl udělat východ přes obchod se suvenýry 😎. Nákup modelu TGV byla jasná volba, k tomu spousta rozličných suvenýrů se stejnou tématikou. Nejen pro synka, ale i pro sebe 🤪.

Co vlastně znamená SNCF? Je to zkratka slov textu Societe Nationale des Chemins de fer Français, který se dá přeložit jako Národní Společnost Francouzských Železnic a jedná se o název národního železničního dopravce ve Francii. Slovíčko chemins, i když by se tak mohlo zdát, nemá s chemií vůbec nic společného 🤔. Společnost je vlastněná státem a vznikla sloučením několika menších společností v roce 1938, operujících v jednotlivých částech země.
Pěkný slogan níže na ceduli "le rail a votre service" znamená v češtině, "železnice k vašim službám". U francouzských drah je zřejmě toto heslo stále platné 👍.

Pozdní odpoledne v Mylhúzách

Jak bylo aktuálně v Čechách nevím, ale tady se na obloze honily mraky, sem tam dorazila rychlá dešťová přeháňka. U muzea jsem nikde 🚏 neviděl automat na lístky MHD, za to se k nám docela rychle blížil autobus náhradní dopravy. Projel okolo, poblíž byla točna, tak se tam otočil a jel hned i zpět. Zkusil jsem jej 🚌 mávnutím zastavit. Zjevně zafungovalo, protože nám nečekaně zastavil. Řidič nám prodal dva lístky po 2 €, hned jsme je cvakli, pohodlně se usadili a jeli zpět až na nádraží. Synek rozhodně nechtěl riskovat dopolední bloudění 🤣. Hlad je hlad, z nádraží jsme cupkali známou cestou, pont Wilson → Rue du 17 Novembre → Avenue du Maréchal Foch → Rue du Sauvage, k Mekáči v centru a odtud s taškou plnou jídla na pokoj. Mohli jsme jíst přímo v centru, ale po návštěvě muzea jsem měl baterii v mobilu v červených 📴, takže jsme spojili naplnění žaludků s dobíjením baterie. Mladý byl z muzea tak učarován, až zapomenul fotit, "Prej příště" 😮.

Na hotelu následoval odpočinek po jídle, rozbalování makety rychlovlaku, hraní na počítači 😣, na závěr mé vyhánění ven. Teď už pojďme nebo nakonec nic neuvidíme. Synka jsem nalákal na jízdu místní tramvají 🚈, jedinou funkční linkou, číslo 1. Nejprve procházka do míst, kudy jsme ještě nekráčeli. Známou cestou ulicí du Sauvage jsme došli k Tour de l'Europe, odtud jsme pokračovali po Avenue de Colmar kde nás kroky vedly až na křížení s Rue Engel Dolfus, nudná ulice, ale tudy jsme došli na Place Franklin. Na náměstí jsme si dali drobnou pauzu k osvěžení, slunce už zase pěkně pařilo, přeháňky byly tytam. Synek si vyzkoušel běhání skrz vodotrysky. K podobné aktivitě se mu podařilo zlákat ještě jedno dítko, než to zmerčil a zarazil jeho rodič 😝. Sám byl pěkně mokrý. Díky teplému vánku oschl rychle, tak jsme se mohli vydat stejnou ulicí až k bulváru du Président Roosevelt.

V těchto místech se nachází Mylhúzské velké venkovní tržiště, zrovna bylo prázdné, takže nic a jenom prázdný plac. Odtud se naše kroky stočily vlevo, protože zde byla vidět zeleň parku s možností se schovat do stínu, také s pomníkem, Monument aux Morts. Památník obou světových válek, včetně připomínky osvobození Mylhúz 21. listopadu 1944. Stejným směrem jsme vykračovali k dalšímu prezidentovi Spojených států, tentokráte Avenue du President Kennedy 😮. Junior byl docela nachozený, náš orientační bod "Tour" byl vidět, odbočili jsme tedy vlevo. Tato ulice je dostatečně široká, aby pojmula tramvajovou trať. Hlavně vedla k zastávce Porte Jeune 😀, kde jsme nasedli do tramvaje směr Gare de Mulhouse. Stejně jsem chtěl na odjezdové tabuli omrknout 🔎 běžná zpoždění vlaků na této trase. Ehm, zrovna na tabuli svítila nepěkná čísla o 40 minutách 🤯, jenže oznámení o "retardé" je stále lepší než text s přeškrtnutím "annulé" 😖. Nejvíce problémů měly naštěstí spoje na Strasbourg, v danou chvíli jsem uvažoval, jestli nevyměnit jízdenku na vlak vyjíždějící o 3 minuty dříve. Nezastavoval v tolika stanicích, ale než bych v závěru naší cesty udělal chaos, raději jsem zůstal u původního zakoupeného lístku. Chlácholil jsem se dosavadní bezproblémovostí, francouzským dráhám jsem věřil, však nás zatím nezklamaly 👍. Tento přejezd nebyl ani dlouhý, protože do Basileje ve Švýcarsku je to skoro coby kamenem dohodil.

Tramvajový lístek má platnost hodinu a tu jsme ještě neměli vyčerpánu 👌, proto jsme u nádraží nasedli do tramvaje linky 1 a jeli na náměstí de la Republique. Naše poslední krátká procházka, vynechali jsme McDonald's, zamířili jsme do Carrefouru poblíž svého hotelu. Na večeři bagety i obložené balené, sýry, salámy a pití na zítřejší cestu. S nákupem potravin ve Švýcarsku jsem moc nepočítal, nejsem Onassis 🤔💰. Po večeři se synek koukal na The Voice Kids v televizi, na mně zůstalo "zábavné" balení, ať ráno nekvaltujeme. Tyto práce jsme vždy měli dobře a hlavně spravedlivě 🤣 rozděleny. Tak dobrou noc a zítra.