V kalendáři bylo 13. července a v našem pokoji se vyspávalo po včerejší noční tour. Den by měl být odpočinkovějším, proto ani jednomu z obou cestovatelů snídaně o půl deváté nevadila. Mladšímu určitě ne. Po snídani jsem do batůžku nachystal vodu, protože počasí bylo stále ukázkově horké.
Jakmile odbila desátá, vyrazili jsme najít stanici Stalingrad, která je křížením tří linek - 2, 5 a 7. Dvě vedou pod zemí, ale pro nás potřebná modrá linka M2 je vedena viaduktem. Viadukt přece nepřehlédneme
, takže zbývalo si všimnout vstupu do stanice. Při cestě jsme minuli vstupy vedoucí do metra k lince číslo 7, všechny byly poctivě zahrazeny a vždy u nich stáli pracovníci vysvětlující problém. Navíc byla zřízena náhradní autobusová doprava a u každé stanice stál minimálně jeden připravený autobus. Takhle by to u nás opravdu nikdo neřešil. Hned nastala moje drobná kufrovačka, na křižovatce jsme odbočili a poté šli podél viaduktu, ale na opačnou stranu. Můj obvyklý omyl levá nebo pravá. Dali jsme si pár kroků navíc zpět, ale již správným směrem. Po vstupu do útrob metra nás čekal obrovský chuchvalec lidí, kteří se orientovali mnohem méně než my a jakoby nic o uzavření linky číslo 7 netušili. Nečteš, nevíš
a přitom bylo vše opravdu dobře oblepeno informačními texty. Tuto práci personálu nezávidím, jelikož se musel asertivně snažit vysvětlovat, proč tudy ne a musí se jinudy. Nikde se však nekonal žádný křik, ani nadávání.
Ze Stalingradu jsme jeli šest stanic směrem Porte Dauphine na Place de Clichy, následně nás čekal přestup na světle modrou linku M13 a dvě stanice na cílovou Saint-Lazare. S ranním blouděním nám to zabralo necelou hodinu, což je trochu více než z Riquetu, ale lépe počítat s rezervou než dorazit s křížkem po funuse. Navíc jsme nyní věděli, že nám z hotelu stačí vyrazit v 9 hodin.

Na gare (gare = nádraží) Saint-Lazare jsme byli sice předchozí den, ale především z důvodu vyřešení problému s jízdenkami. Tento den to bylo jiné. Dorazili jsme bez bloudění, protože jsme znali cestu skrz obchodní centrum. Že by se zde pohybovalo málo lidí, to se říct nedalo, prostě mraveniště.
Ze zvědavosti jsme si počkali na odjezd vlaku směr Le Havre. V hale se zvedl dav čekajících cestujících, postupně se prošel turnikety na nástupiště, pak odjel vlak a načas! My se zvedli také, ale směrem na Gare de Lyon. Odtud pojedeme TGV do Mylhúz. Potřeboval jsem znát přibližnou dobu přesunu mezi nádražími, abychom věděli, jaké případné zpoždění vlaku z Le Havru sneseme. Ideálně žádné.
Saint-Lazare a Lyonské nádraží jsou od sebe vzdáleny tři stanice linky M14. V soupravě jsme měli štěstí, vedle nás přistoupili studenti z Čech. Dali jsme se do řeči, prázdniny trávili obdobně jako my, cestováním vlaky po Evropě. Měli svou cestu rozvrženou na Španělsko, Francii a Švýcarsko. Vyměnili jsme si pár informací a popřáli pohodové pokračování. "Dobře oni..." Více se toho za těch pár minut stihnout nedalo, protože jsme dorazili do cílové stanice. Gare de Lyon není stavěno do výšky jako Saint-Lazare, ale co do rozlehlosti si mohou podat ruce, zvláště pod povrchem. Časově s chůzí z perónu na perón jsem naměřil půl hodiny a na stejný čas nám vychází maximální zpoždění příjezdu vlaku z Le Havru.
Mladý si neudělal žádnou fotku a přitom zde stálo tolik rychlovlaků, ale zároveň se pohybovalo šílené množství lidí, a tak jsme se domluvili na návštěvu následující den ráno. Bude státní svátek, polovina Francie bude na přehlídkách nebo přikovaná k televizi sledujíc přehlídku na Avenue des Champs-Élysées. Podle velké odjezdové tabule pro náš spoj vycházela Hala 1 nebo 2, které jsou naštěstí vedle sebe. Rozhodně se budeme mít na co těšit. Dnes to bylo pěkné pokoukáníčko..., tady bylo rychlovlaků jako much na hnoji.

Z nádražní haly zamířily naše kroky opět do metra, na linku M1 s průjezdem čtyř stanic směrem k Louvru. Měli jsme štěstí na soupravu se živou kapelou, to teprve junior koukal. Byla to jen příjemná předzvěst dalších událostí.
Mohli bychom pokračovat ještě o jednu stanici dále k Louvru, jenže tam vystupují většinou návštěvníci muzea a stanice Louvre-Rivoli je atypická, plná replik exponátů z muzea Louvre. Navíc synek přímo do muzea nechtěl, sám uznal, že by jej to "neba". Vystoupili jsme a s námi několik dalších cestujících.
Začíná psycho... Jako obvykle se automaticky zavřely dveře a ihned se ozval ohromný křik. Skupinka turistů nedávala pozor nebo se špatně domluvila a paní zůstala uvnitř soupravy. Podle předváděné hysterie, neměli nic pro tento případ domluveno. Žena uvnitř soupravy křičela, na nástupišti křičel muž s dětmi a několik dalších cestujících se ke křiku přidalo. Vše jako ze soutěže "křičí celá rodina" od táty až po syna. Z venku i zevnitř se všichni snažili otevřít dveře - museli dvoje, jak od soupravy metra, tak od nástupiště. Naštěstí se metro nerozjelo, protože chvilku byla žena napůl ven, mimochodem takové dveře mají docela sílu. Ještě nebyla paní celá venku a z druhé strany nástupiště další křik. Tentokráte skupina puberťaček, které naháněl starší pán vydávající divné, ale hlasité zvuky. Snad to nebyla ani slova, ale rozdíl v barvě pleti ukazoval na drobnej rasistickej problém. Mezitím metro odjelo, skříplá žena už seděla venku na lavičce, ale dobrá tak na návštěvu odborného lékaře z psychiatrie. Syn vycvakaný, co se to děje. Nebohé puberťačky se po chvíli prosmýkly kolem starce a zmizely pryč z metra. Starší pán se zklidnil a přestal vyřvávat. Dvacet minut před tímto psychem v metru pěkně hrála kapela, a jak se rychle situace otočila, bylo totiž třináctého.
Hustou atmosféru stanice jsme vyšli rozdýchat ven na čerstvý vzduch. Kde se vzala, tu se vzala, byla tady otravná "hluchoněmá" Rumunka s archem a žádostí o peníze. Předváděla nějaké posunky, jednou rukou mi nutila arch a druhou už nataženou pro peníze. Tak jsem se zeptal, ukážeš ID a potvrzení o postižení
? To byla rychlost, okamžitě mi vytrhla papír z ruky a hned zmizela za podobně "postiženou" kamarádkou ze své tlupy. Zjevně se jí totiž vrátil sluch a podle nadávání i hlas. Šlo to dokonce bez klystýru od doktora Grünsteina. Přesto by si člověk neodpustil, Bravó, ale klystýr na cestu dostanete, abyste si nestěžovala, že jsme vás tady neléčili
. Rumunky jsem si pro dnešek vyřešil a mohli jsme jít k Louvru.
První velké nádvoří Cour Carrée následované skleněnou pyramidou, kterou syn "dobře" znal z filmu Šifra mistra Leonarda. Než si skrz sklo pod námi prohlédl šikující se turisty na vstup do muzea, dali jsme si svačinku na obrubníku okolo jedné z trojúhelníkových fontán u pyramidy. Aby to nevyznělo hloupě jako, že nás umění nezajímá, tak sám jsem v muzeu byl již dvakrát a synek o něm slyšel z vyprávění. La Joconde, samozřejmě u nás pod názvem Mona Lisa zná také, a dokonce ví o "velikosti" plátna. Jen je u tohoto díla spousta lidí. Drobné proškolení od babičky, která kdysi překvapeně koukala na obraz, který není zrovna z největších.
Katedrála Notre-Dame v Paříži (francouzsky Cathédrale Notre-Dame de Paris), je gotická katedrála stojící na východní polovině pařížského ostrova Île de la Cité na řece Seině v Paříži. Je katedrálou pařížské římskokatolické arcidiecéze. Byla postavena v letech 1163 až 1345. Je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury a patří k významným památkám evropské středověké architektury.
Délka katedrály je 127 metrů, šířka 48 metrů a výška předních věží je 69 metrů.
K malému vítěznému oblouku ani do Tuilerijských zahrad naše kroky nevedly, možná někdy příště. My se otočili a šli zpět směrem k nábřeží Seiny a katedrále Notre-Dame. Po cestě jsou typicky zelené stánky bukinistů a s tím možnost nákupu dalších suvenýrů, obrázků, starý plakátků nebo knih. Tak my francouzskou knihu asi ani ne, ale suvenýr s vyobrazením Louvru a Notre-Dame ano.
Od bukinistů jsme přešli po mostu Marchand na Île de la Cité a pak jsme jen prokličkovali ulicemi ke katedrále. Přední část vypadala celkem "cajk", tedy v pořádku. Široké okolí však bylo obehnáno plotem s fotografiemi z historie Notre-Dame a nedalo se ani dostat k populárnímu Point zéro před vchodem do katedrály. Tento bod, který je pomyslným středem Paříže, je známý legendou, jak se na něj člověk postaví, tak se do Paříže jistojistě znovu vrátí. Z boku byl na katedrálu smutný pohled. Klenby a střecha "zadní" části katedrály se po zničujícím požáru stavěly znovu. Podle informačních cedulí bylo dokončení oprav naplánováno na rok 2024, ve kterém Paříž hostí letní Olympijské hry. Vysoká lešení, množství techniky a hlavně, hemžení dělníků dává určitou naději. Syn se letos dovnitř nepodíval, já mohl jen zavzpomínat.
Třináctá hodina pryč a my ještě neobědvali. To by snad ani nešlo, aby se neozval mladej, a kdy budeme jíst
? Naštěstí jsem si při cestě ke katedrále všiml restaurace Au Vieux Châtelet. Tak bylo na výběr, návrat ke kebabu za hodně dlouho a nebo běžné jídlo docela brzy. Samozřejmě ne oblíbený smažák.
Stala se nevídaná, neslýchaná věc, oběd v restauraci odsouhlasil. Vstoupili jsme a ujal se nás starší velmi příjemný číšník. Usadil nás u malého stolečku u výlohy s výhledem na katedrálu.
Syn si dal Menu enfant, což byl steak s hranolky plus zmrzlina, já špíz s rýží a Coca-Coly k tomu, karafa s vodou dodána automaticky a zdarma! Ty dvě Coly stály více než dětské menu (za 10 €) a to se junior cukal, že zmrzlinu ani né. Ten je mi najednou spořivý, to někdy vyzkouším v hračkářství. Pak jsem mu vysvětlil, že si z něj číšník nedělá srandu a má to v ceně, najednou úsměv od ucha k uchu, tak to si dám
. Posledním vtípkem bylo položení účtu k synovi a jeho vykulený pohled, proč mám platit já, a ne tata
?? Jídlo skvělé, obsluha dobrá a vtipná. Po drobném spočinutí jsme se vydali vycházkovým krokem zpět k metru, opět stanice Louvre-Rivoli.
La Défense je název obchodní čtvrti, která je charakteristická supemoderními stavbami a mrakodrapy. Leží na předměstí Paříže severozápadně od centra. Administrativně patří do měst Courbevoie, Nanterre a Puteaux. Oficiálně vznikla obchodní čtvrť založením společnosti Etablissement Public d'Aménagement de La Défense (Veřejný podnik pro výstavbu La Défense). V roce 1958 pak byl ze soukromých zdrojů postaven jako pilotní projekt výstavní palác CNIT neboli Centre des nouvelles industries et technologies (Centrum moderního průmyslu a technologií).
La Défense se rozkládá na ploše 160 ha a je rozdělena do 12 sektorů. Celkem se zde nachází na 3 milióny m2 obchodních ploch a 600 000 m2 obytných ploch. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel.
Z Louvre-Rivoli je jízda na konečnou La Défense otázkou přejezdu třinácti stanic. Výstup se nachází poblíž La Grande Arche (Velkého oblouku), který je v jedné linii s Vítězným obloukem na náměstí Charles de Gaulle a malým Vítězným obloukem u Muzea Louvre. Samotný oblouk, dvakrát tak vysoký jako "starý" Vítězný oblouk, je architektonicky zajímavý. No, zajímavý byl pro nás leda pohled ze spodu nahoru, protože ani z tohoto oblouku nebude vyhlídka na Paříž. Bohužel nějaký rok není možný výjezd výtahovými kapslemi na střechu, což by pro nás bylo akční a mnohem zajímavější. Jenže jsme to zjistili až na místě, škoda. Chvilku jsme poseděli pod obloukem na schodech. Opravdu zde výrazně fouká, až jsou tu postaveny cedule s informacemi o historii sloužící jako nenápadné "větrolamy".

Pak hurá, jdeme se podívat dolů
, co se to dělo na velkém betonovém placu pod obloukem. Tato čtvrť je totiž především o betonu a skle postavených výškových budov. Samé kanceláře a obchody. Teď byl na prostranství "open-air festival" Garden Parvis 2023.
Vstup volný. Ano, proběhla bezpečnostní kontrola obsahu batohů, ale na takové drobnosti jsme si stačili po pár dnech zvyknout. Festival byl docela dobrý nápad, protože jinak je toto prostranství opravdu jen velkou betonovou plochou. Nyní byl pokryt umělým trávníkem s rozmístěnými stromy v květináčích a posetý různými stánky s občerstvením, spoustou odpočívek s křesílky a lehátky. K tomu všemu hrála hudba, navíc se tu nabízelo množství sportovních aktivit. Asi nejvíc obsazený byl petanque. To jsme si chtěli vyzkoušet také, ale dlouho bychom se načekali. Bonusem byly naučné eko stánky s odpovídáním na kvízové otázky. Hned jsme si šli jeden kvíz, o vodě, vyzkoušet. Úspěch velký, na druhý pokus se nám podařilo alespoň nevypustit celý bazének. To jest jedna správná odpověď z pěti. Tady byla poznat má špatná francouzština.
Věc, která se musí na Garden Parvis vyzdvihnout, bylo zázemí toalet. U nás běžně postavené kadibudky byly nahrazeny sestavou buněk s plnohodnotnými záchody se vším všudy a vše čisté! Toho jsem hned využil, protože pokračováním našeho dnešního výletu byl Montmartre.
Na Montmartre jsme jeli jak jinak než metrem. Z La Défense linka M1 směrem Vincennes. Šest stanic až na Charles de Gaulle, kde jsme přešli na linku M2 a projeli osm stanic na Anvers. Stačilo jen vyběhnout nahoru na ulici a nic.
Syn si baziliky nevšimnul. Tak jsem ukázal směrem před nás, trošku dále, trošku výše a začalo lamentování, ach jo, to je tak daleko
? Plus požadavek, že by se záchod hodil. Teď? Před půlhodinou to nešlo? Ach ty děti...
Bazilika Sacré-Cœur (francouzsky Basilique du Sacré-Cœur) je římskokatolický farní kostel v Paříži. Nachází se na vrcholku Montmartre a je tak jedním z nejviditelnějších pařížských monumentů. Architekt Paul Abadie jej postavil ve stylu, kterého dosáhl smíšením byzantského a románského slohu. Základní kámen stavby byl položen 16. června 1875, ale až do roku 1914 zůstávala stavba nedokončena a bohoslužby byly zahájeny po skončení 1. světové války v roce 1919. Po katedrále Notre-Dame je druhou nejnavštěvovanější pamětihodností.
Rozměry baziliky: 85 metrů délka, 35 metrů šířka, zvonice je 84 metrů vysoká. Použitým stavebním materiálem je travertin, který má samočistící vlastnosti a proto je bazilika neustále tak bílá.
Pokud chceme vidět baziliku Sacré-Cœur, tak našemu mládí nezbude nic jiného než to ujít. Rozhodně jsem neříkal nic o možnosti jízdy lanovkou. Přišli bychom o parádní výhledy po cestě. Zatím jsme minuli množství krámků se suvenýry proložených bistry plných sladkostí i masových dobrot. Odmítl jsem zastavovat, krámky můžeme navštívit při cestě dolů. Následovalo náměstí Saint Pierre se starým kolotočem a schody na náměstí Louise Michel s kašnami. Všechna tato místa dobře známá z filmu Amélie z Montmartru. V prostoru se potulovalo mraky nabízečů cetek a .... díky množství turistů, kapsářů. Syn již věděl, že u těchto prodejců se nenakupuje nebo se hodně smlouvá.
Následovalo vyfocení několika pěkných selfie s kašnami a bazilikou v zádech. Teď nám nezbývalo nic jiného než se protlačit mezi turisty sedícími na schodech. Tady bylo mnohem, mnohem hustěji. Přímo ke vstupu do baziliky jsme se už doslova prodrali hradbou fotících a pouliční umělce sledujících lidiček.
Bazilika měla vstup volný, jen jsme nechali ostrahu nakouknout do batohu, jestli něco nebezpečného neneseme a vstoupili jsme dovnitř. Co mne překvapilo, dříve bylo běžné upozorňování na zákaz focení a dnes nic. Uvnitř jsem nefotil, takže pokud chceš vnitřní prostory vidět, tak nezbývá než sednout na vlak do Paříže a metro... Syn opět projevil zájem o nákup pamětní mince, ten už jich musí mít kopu. Pak jsme chvilku poseděli a nechali na sebe působit genius loci tohoto místa. Prostě jen relaxovali.
Z baziliky jsme vyrazily rovnou do uliček Montmartru. Uliček plných restaurací, prodejen suvenýrů a uměleckých předmětů. Syn si hned všiml vyšší koncentrace černých koček - Le Chat Noir, stejnou, jako zná z plakátu doma. Kočky má rád, tak hned sledoval, kde se na budově silueta vyskytne. Ještě jsme se prošli náměstím Tertre, místem plným umělců malujících obrazy. Půl šestá odpoledne se přiblížila a na juniora přišla únava. I tak po vydatném včerejšku hodně vydržel. Sliboval jsem ne tak napnutý den, takže jsme zamířili rovnou k lanovce. Vivat lístku Paris Visite, platil také pro toto svezení. Opět jiný druh zážitku a nemusel udělat ani krok. Pak stačilo jen sejít dolů ke stanici metra Anvers.
Mezitím proběhl v obchůdcích nákup dalších suvenýrů, s motivem Le Chat Noir a Francie. Šup do podzemky. Metrem jsme jeli pouhé tři stanice na Stalingrad. Takový "kousek" od Montmartru jsme měli hotel.
V naší nové domovské stanici jsem koupil čtyři lístky t+ ticket, které budeme v sobotu potřebovat při odjezdu na Gare Saint-Lazare a pak v pondělí při přejezdu z Gare Saint-Lazare na Gare de Lyon. Vyšli jsme z metra, nějak se zakecali, a co nevidíme, vypálený obchod, očouzený barák do několika pater. Bylo tu něco takového ráno???
Přešli jsme silnici od viaduktu a pokračovali dále, množství odpadků na ulici se zvětšovalo, vše posprejované nápisy Senégal, Afrique, krámky se změnily na halal a pohledy od místních byly na nás více upřené. Pokračovali jsme, až se najednou pod viaduktem objevila spousta matrací, spacáků, stanů a hlavně nocležníků, migrantů. Šílený puch moči a výkalů. Tady se žije na ulici. Pak nám to docvaklo, odbočili jsme špatným směrem! Už jsem pochopil upřené oči, které říkaly, troubové, tady nemáte co dělat
. Rychlý pohled do mobilu. Fakt, jdeme blbě
. Otočka na patě a rychlým krokem zpět ke stanici metra. Ano, taková může být realita dnešních dnů, drobná mýlka, a jak se vše změnilo.
Jak jsme nabrali správný směr, tak byla situace hned pohodě, po cestě jsme se stavili v Carrefouru na výbornou francouzskou bagetu, uzeninku, sýr, Oranginu a Colu. Mladý nechápal, proč beru Oranginu, ale po ochutnání změnil názor, mňááám, to je dobré, moc dobré
. Bodejť, to nejsou ty ... prodávané u nás s prohlášením o specifickém trhu. Synek si na hotelu pustil telku s dětským kanálem, kde zrovna běžel Spongebob ve francouzštině, což mu zjevně nevadilo. Zbytek večera byl opravdu odpočinkový, protože pátek měl být slavnostním dnem a my chceme být u toho. V kalendáři totiž bude 14. července.
