Paříž, den první, La Tour Eiffel

Naše první pařížské ráno, středa 12. července. Pomalinku jsme se vyhrabali z lůžka. Dovnitř pokoje se oknem dralo teploučko a hluk tepající ulice. Hotelové recenze na Bookingu opravdu nelhaly. V pokoji byl 🤏 slyšet šramot z chodby. Nás obou se to moc netýkalo, ale lidé s citlivým spánkem by mohli mít problém. Před půl osmou jsme scházeli na snídani, napnutí jak kšandy od kalhot. Co nás asi čeká, bude to jako ve Frankfurtu? Opak, byla to krása, kterou jsme nejprve cítili a pak viděli 😊. V jednoduché jídelničce vonělo čerstvě rozpečené slané i sladké pečivo, různé uzeniny a ovoce. V rohu stál regál s džemy, čokoládovou pomazánkou, müsli a spoustou dalších pochutin. Samozřejmostí byl kávovar a automat na různé druhy džusů i vodu. Nic víc potřeba nebylo. Hned jsem si dal teplé voňavoučké máslové croissanty, nachystal čaj a džus. Junior si vzal salám, mini bagetky a džusík. Nevím, kde na to přišel, ale mix jablečného s pomerančovým. Asi takový domácí mulťák 😂. Na pokoj jsme se vraceli dobře najedeni, zbývalo nachystat baťůžek a jít na metro 😏. V očekávání kontrol u Eiffelovky si nemělo cenu balit velké pití ani nic nebezpečného jako například nožík, ale hlavně přibalit psací pero pro vyplnění vícedenního lístku na metro.

O čtvrt na devět jsme vyrazili směrem stanice Riquet, kam již proudily davy do práce spěchajících Pařížanů. Hned jsem zamířil k automatu a koupil dva třídenní lístky Paris Visite travel pass platné pro oblast samotné Paříže (zóny 1-3) pro dospělého a dítě. Celkem za 45,15 €. Metro v Paříži je prostě geniální a na přesuny po městě jistojistě nejlepší 👏 variantou. Tento lístek je formátu obyčejného lístku na městskou, ale je u něj nutné vyplnit příjmení, křestní jméno a platnost od - do. Pak lístek stačí projet strojkem u vstupního turniketu jako jakoukoliv jinou jízdenku a tím dojde k aktivaci. Při každém vstupu do metra se lístek opět projede, turniket se otevře a .... jede se. Pro turistu rychlé a pohodlné. Syn byl při průchodu turniketem trochu vyplašený 😧, jelikož jej v podstatě dovnitř protlačil jiný cestující, který lístek zjevně neměl, jel na černo. ... ono v těchto místech byla převaha afrofrancouzů a takové natlačení člověk sem tam 👀viděl i zažil.

Se synkem jsme si domluvili základní pravidlo 📋 pro případ, kdybychom se kvůli tlačenici lidí rozdělili nebo ztratili z očí. Nikdy nezmatkovat, vždy mít na krku pověšenou malou taštičku s informací, kdo je, jak je, a lístek na metro i mobil u sebe! ❕ Pokud se neuvidíme delší dobu, vystoupit ze soupravy metra a napsat smskou jméno stanice. Názvy jsou vždy velkými písmeny na bočních stěnách nástupišť. Obratem bych si pro kluka přijel. Důležité, být v klidu, o nic strašného nejde.

🧗‍♂️Vzhůru na Eiffelovu věž

Cesta 🚇 k Eiffelovce nám vycházela na ⏱ necelou půlhodinu a jeden přestup. Jeli jsme devět stanic linky M7 až na přestupní Opéra, pak jsme se přesunuli na fialovou linku M8, odtud už zbývaly jen čtyři zastávky na výstupní École Militaire. Pro zjišťování ideálních spojů lze doporučit web RATP 👍. Po východu ze stanice metra jsme přešli silnici a prošli Martovými poli přímo k věži. Spíše k bezpečnostním ohradníkům, k samotné věži byla cesta ještě dlouhá. Od doby mé první návštěvy Paříže, to se ještě platilo Franky, se mnohé změnilo a kontrolovaný perimetr okolo věže se neustále rozšiřuje. Co zůstává stále stejné, je obrovský zájem o výstup na tuto historickou "atrakci". Před námi se táhl dlouhý zahrazovacími páskami řízený klikatící se zástup natěšených turistů. Uf, byli jsme na místě cirka doporučovanou půlhodinu předem. Fronta 👪👪👪👪, teprve na bezpečnostní prohlídku, nevypadala, že by postupovala tak rychle, aby se dala za třicet minut zvládnout. Jenže já měl trumf "v kapse". Tedy v mobilu s předem zakoupeným e-lístkem. Zašel jsem k první osobě, která tam řadila turisty, [bonžůr madam, silvuplé že vudré]... a došla mi francouzština 🤣. Zamával jsem jí mobilem před obličejem s doplněním, E-Billet. Hups, paní odepnula pásku a pustila nás do koridoru, kde až ke dveřím kontrolního stanoviště nikdo nebyl 😲. Vstoupil jsem, pozdravil a šlo se na věc. Batůžek se projel rentgenem, my ukázali obsah kapes a procházíme do uzavřené části. Jak málo stačí k pocitu štěstí 😋, ale vyhráno ještě nebylo. Další fronta nás čekala přímo u vchodu do věže. Návštěvník se musí postavit u "správné" nohy věže, podle způsobu dopravy nahoru, buď pěšky 💪 jako my, nebo výtahem.

Tuto frontu jsme si už museli vystát, protože všichni tady měli lístky. Pohyb čekajících byl celkem rychlý, přitom uvnitř čekala další, již opravdu poslední bezpečnostní kontrola a pak schody 🙂. Vstupovali jsme téměř na minutu přesně, ale běžně je prý půlhodinka zpoždění tolerována. E-Billet ke vstupu v pohodě prošel, nikdo ani žádný doklad (pas nebo ID) vidět nechtěl, zbývala "jen" bezpečnostní kontrola. Dal jsem batůžek do přepravky, ten projel rentgenem a už měli bezpečnostní incident 😵. Uniformovaný člen ochranky 👮 mne diskrétně odvedl bokem. Mladého jsem chytl za ruku, aby se mi neztratil a jalo se kontrolovat, cože to mám v batohu. Na obrazovce mi byl ukázán předmět podélného až podezřelého tvaru 🔪❔✏️ a vše jsem musel vytáhnout. Byla to průpiska na vyplnění Paris Visite travel passu. Uffff, to bylo o fous 😇. Byli jsme propuštěni na svobodu a mohli šlapat nahoru...

Eiffelova věž (francouzsky La Tour Eiffel), v současnosti nejznámější pařížská dominanta. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a až do roku 1930 byla s výškou 300,65 metrů nejvyšší stavbou světa. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi. Eiffelova věž byla postavena u příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce a Světové výstavy, která se v roce 1889 v Paříži konala, a měla zde původně stát jen 20 let do roku 1909.
Věž má tři plošiny, první je ve výšce 57 metrů (360 schodů), druhá ve výšce 115 metrů (359 schodů) a třetí ve výšce 276 metrů. Třemi nohami věže jezdí lanovky do prvního a druhého patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Do třetího patra se turisté dostanou pouze výtahem. Na vrchol je potřeba celkem zdolat 1665 schodů.
Věž stojí na čtvercovém pozemku o délce strany 125 m. Je 324 m vysoká.

Podle dětské kvízové brožurky má věž celkem 1665 schodů, my měli před sebou jen 674 schodů 💪 (do druhého podlaží). To se junior "zaradoval" 😂, a jak pak při stoupání funěl. Jako obvykle byly některé části věže zakryté textilií kvůli natírání konstrukce. Občas kolem nás prosvištěl dvoupatrový výtah s vysmátými turisty, kteří však netušili o jak prima výstup na čerstvém vzduchu přicházejí 😜. Ano, vanul čerstvý vítr, ale s přibývajícím časem a vyšlapanými schody bylo tepleji a tepleji. Nahoře jsme si, tak jako všichni ostatní, prohlédli celou Paříž a nadělali ranec fotek 📷📱📸📹. Krásně byla vidět moderní čtvrť La Defénse, směrem vpravo Vítězný oblouk, na kopci Bazilika Sacré-Cœur, pak zlatá kopule Invalidovny a vzadu ze strany Martových polí trčel jako zabodnutý černý špendlík Tour Montparnasse, odkud je prý senzační vyhlídka. Synek ještě objevil automat na pamětní mince a u dalšího si usilovným 💪 točením vylisoval pamětní štítek. Nahoře ještě proběhla drobná svačinka 🥐🍫, lok vody a návštěva záchodů. Proč ne, i když pocitově jsou asi nejlepší toalety úplně na vrcholu 😆.

Dolů jsme scházeli po půl dvanácté a tady už na nás čekalo množství "natěšených" prodejců kovových modelů Eiffelovek, přívěsků, magnetek a jiných cetek s motivem věže. Základní cena rozhodně moc výhodná není 🤫, tak jsme něco usmlouvali, aby byly suvenýry na rozdávání. Plus nebo spíše minus, mezi turisty pobíhaly otravné Rumunky 😡 s oblíbeným fíglem o neslyšících a podpisovou akcí. Samozřejmě s cílem vymámit z turistů nějaká €. Není toho času, trávit s nimi čas... U náměstí Trocadéro je z Esplanady velmi pěkný výhled, navíc stejnojmenná stanice metra. Stačilo přejít most přes Seinu a pak jsme narazili. Uzavřené zahrady Trocadéro, proto nemilá nutnost celé zahrady obejít boční ulicí. Výhled v tomto případě za moc nestál 😬, jelikož bylo vše obehnané pletivem, takže takový mřížovaný pohled na Eiffelovku. Obcházením jsme nabrali zpoždění. Mně drobné zdržení nevadilo, ale mladší část naší dvoučlenné skupiny by už ráda seděla v metru a ještě raději jedla 🍟🍟🥤.

Jedeme na Gare Saint-Lazare

Lstivě jsem mrknul na synka, dáme si delší metro? Sice už měl hlad akorát tak na teplý oběd, ideálně u "našeho" kebabáře, ale odpověď byla, dáme 👍. Tak ze stanice Trocadéro zelenou linkou M6 směr Bir-Hakeim a krásný výhled na věž. Kiks, to byl špatný směr 😆, takže vysednout, sednout do opačně jedoucí soupravy na Trocadéro a znovu. Znovu znamenalo přejít na žluto-zelenou linku M9 a svézt se na stanici Franklina D. Roosevelta. Tato stanice pro nás byla přestupní na žlutou linku M1, kde jsme se vydali směrem stanice Châtelet, která je jednou z nejdůležitějších přestupních stanic v Paříži vůbec. Křižuje se zde pět linek metra 😎! Odtud jsme přesedli na tmavě fialovou linku M14 a ta nás dovezla do naší cílové stanice. Mimochodem, linky číslo 1 a 14 jsou plně automatizované. Soupravy jsou průchozí, takže si cestující připadá, jako by jel velkou žížalou 😉 a krásně vidí vlnění celé soupravy. Stanice metra Saint-Lazare je křižovatkou čtyř linek - 3, 12, 13, a 14, a leží pod nádražím, z kterého jsme měli za pár dnů vyrazit do Le Havru 🌅. Pokud ovšem budeme mít vyřešeny problémové jízdenky, proto jsem chtěl zajet právě sem. Cesta z metra přímo k perónu není na minutku, ale několik minut svižné chůze. Prochází se několikapatrovým obchodním centrem 😲. Samotné nádraží je se svými více než 100 milióny cestujících za rok druhým nejrušnějším nejen v Paříži, ale celé Francii.

Na patře s nádražím jsem zamířil k prvnímu viditelnému informačnímu centru. Šlo to rychle a hladce, neporadili mi. Měl bych jít trošku zpět a vlevo na SNCF informační centrum. Na těchto informacích paní vyhodnotila, že problém se týká spíše NOMADu 🙄 a ukázala rukou na stánek s názvem NOMAD. Šel jsem tedy tam. Uvnitř bylo vtěsnáno neuvěřitelné množství lidí do front k přepážkám a kolem čtyř volně umístěných počítačů, kde s obsluhou pomáhal pracovník společnosti. Běhal od počítače k počítači a radil zmateným cestujícím, co a kde zmáčknout a tak zjevně nestíhal. Chvilku jsem sledoval pohyb v místnosti. Přepážka mi nedávala smysl 😒, fronta se hýbala šíleně pomalu a pak, má slovní zásoba by se rychle vyčerpala.

Zaměřil jsem se na počítač, jak jinak. Práce s ním vypadala velmi jednoduše, dotyková obrazovka, něco se poklepalo a z tiskárničky vyjela jízdenka 🧾. V danou chvíli mi ještě nic neříkalo použití automatu ve vestibulu. Ani by mne jeho využití na vyřešení problému nenapadlo. Konečně na mě vyšla řada. Pracovníkovi zrovna začala pauza na svačinu, družný hovor se srkáním kávy s kolegyní u přepážky 🤭. Taky dobře, nebude mě rušit, pomyslel jsem si. Na dotykovce jsem přepnul jazyk na angličtinu, hopla tisk jízdenek, tak toto tlačítko zkusím. Počítač si vyžádal referenční číslo jízdenky, to jest šestimístný alfanumerický kód, který vždy máte a pak jméno cestujícího. Trošku jsem zatápal. Druhý pokus byla trefa, stačilo příjmení. Objevila se informace o mé jízdence a mladém spolucestujícím. Ťuk na tisk, chrousty, chroust, a lístek byl na světě. Huráááá 🥳, tak teď ještě to samé pro další jízdenky. Jednoduché jako facka 🤗. Počítač by zvládl nejen dotisk, ale i objednání lístků a řešení spousty situací, tak jako automaty rozeseté po nádražích. Máme hotovo, příště přepážky netřeba!

Zbývalo se porozhlédnout, jak vlastně funguje provoz v rámci budovy a nástup do vlaku. Za prvé, všude byl nutný QR kód jízdenek, protože vstup na perón jen přes turnikety. OK ✔️, máme, před chvilkou jsme vyřešili. Na řešení problémů zde sice byli pracovníci NOMADu. Lepší je problém nemít, nežli jej řešit až u turniketů s dalším cestujícím za zády a že prostor před turnikety liduprázdný zrovna nebyl. Dále věc k zapamatování, vlaky směr Le Havre jezdí ze Zóny bleue, vše modré ✔️. Chytře značené. V mumraji lidí se mi syn nikde neztratil ✔️, také OK.

Tak a teď můžeme na ten oběd k našemu kebabáři, když už jej známe, jak poznamenal mladej 😆. Při této příležitosti jsem si změřil čas potřebný na přesun z nástupiště Saint-Lazare až na hotel. Tato jízda byla jednoduchá, linkou M3 na stanici Opéra, přejít na linku M7 a přejet na Riquet. Vše nám šlo až moc hladce, co kdyby nám do toho někdo hodil vidle? A jo 😬. Najednou se ve stanicích i v soupravách na lince číslo 7, prostě všude, objevily samolepky s informací o uzavření části linky 7. Tedy včetně naší výstupní stanice. Termín 13. až 18. července 2023. To jsem samozřejmě "chtěl" 😧. Zvláště potom, co jsem si zjistil potřebnou maximálně třičtvrtěhodinku na přesun na Saint-Lazare.

Dokonce i vstupy do metra byly dokonale přelepeny ❌, aby bylo vidět blížící se uzavření linky 7. Na všech místech doplněny spousty informačních šipek k náhradní autobusové dopravě. Naštěstí je pařížské metro ve své genialitě obrovskou pavučinou 😍 tunelů a stanic. Od zítřka bude naší domovskou stanicí trošku více vzdálená stanice Stalingrad. Leží opačným směrem od hotelu a je přestupní pro tři linky, z nichž pouze jedna, linka číslo 7, měla být následující den uzavřena. Nyní jsme se nevzrušovali a šli jíst do Akdenizu. Nahlásil jsem stejný druh jídla, dostal trošku jiné a za nižší částku 😄. Nevadí, chutnalo stejně dobře jako předešlý den. Nakonec jsme zaparkovali na hotelu odpočinout si 😴, abychom mohli později odpoledne zajet zpět k přístavišti na Seině na projížďku lodí. Tento den se Eiffelovce určitě nevyhneme.

Odpoledne u Seiny

Pro plavbu výletní lodí Bateaux-Mouches ⚓️ se nabízel ideální čas okolo páté hodiny. Lístky na loď jsme měli a nebyly určeny na přesný čas, takže žádný spěch. Z hotelu jsme vyrazili po čtvrt na pět. 🚇 Z Riquetu se projelo sedm stanic linkou M7 na Chaussée d'Antin (La Fayette), kde se přestupovalo na linku M9 a jelo se dalších šest stanic na cílovou Alma-Marceau. Odtud je to jenom kousek k lodním molům. Online zakoupené lístky skvěle zafungovaly. Žádná fronta, načtení QR kódu a nalodění ✔️. Slunce 🌞 pálilo, jako by jej za to někdo platil. Řekl jsem mladému, Nasaď si kšiltovku bude opékačka, protože projížďka je na více než hodinku. Ten si kšiltovku nechal kde? Samozřejmě na hotelu. Běžně ji nosíval naraženou na hlavě i večer 😆. Možná lepší žhnoucí slunce než otravné pubertální dobře vypapané Američanky. Sorry za nekorektnost 😔, ale huby chvilku nezavřely 😤 a neustále zacláněly 😡. Hlavně, nějaká plavba, natož okolní památky, je vůbec nezajímala 😠🤬. Počítaly kolikrát jim, kdo zamával. Absolutně jsem nechápal, mohly si stoupnout na most a mávat odtud na lodě nebo raději zůstat v Detroitu. Standardní reakce puberťáka na výtku je zintenzivnění otravnosti 🤯. Toto opravdu nechceš 🥴, potřeboval jsem slyšet komentář a ještě jej nějak přetlumočit mladému.

Přes tuto "drobnost" jsme si projížďku moc užili. Viděli jsme spoustu známých mostů, jakými jsou třeba most Alexandra III, Concorde, Pont des Arts (známý zámečkový most, kde jsme kdysi také měli s manželkou svůj zámeček 💘), Pont Neuf a spousty dalších. Z nejznámějších památek byly na dohled, Grand Palais, Invalidovna, náměstí Concorde, Muzeum Orsay, Muzeum Louvre, právě se po požáru opravující Katedrála Notre-Dame, Justiční palác a samozřejmě nepřehlédnutelná Eiffelova věž 👍. Celý vodní výlet trval něco přes hodinu a končil ve stejném přístavišti, odkud loď vyrážela.

Po projížďce lodí jsme se na hotel nevraceli, protože den patřil Eiffelovce. Ještě nám přece zbývalo počkat si na noční rozsvícení celé věže 🤩, aktuální nápad. To jest kopec času, protože se mělo začít stmívat bohatě po deváté. Nabízela se velice příjemná procházka podél nábřeží od Bateaux-Mouches směrem k Pont Bir-Hakeim. I pak bylo do setmění stále daleko a blízko stanice Passy, linka metra M6, která vede směrem k Vítěznému oblouku. Stačilo by jet jen čtyři stanice 🚇 na Charles de Gaulle..., ale nejdříve jsme se opět projeli přes Pont Bir-Hakeim do stanice Bir-Hakeim. Už jen pro ty skvělé výhledy na Eiffelovku. Poté nám stačilo přejít na opačnou stranu nástupiště a opravdu vyrazit k Vítěznému oblouku 🤳.

Na chvilku k Vítěznému oblouku

Vítězný oblouk (francouzsky Arc de Triomphe de l'Étoile, zkracováno jen na Arc de Triomphe) dal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova. Oblouk byl vybudován v letech 1806–1836. Autorem návrhu byl architekt Jean-François Chalgrin.
Stojí uprostřed obrovského kruhového objezdu (Étoile neboli česky Hvězda) náměstí Place Charles-de-Gaulle, z něhož vybíhá dvanáct ulic. Náměstí je na západním konci Avenue des Champs-Élysées. Pod obloukem se nachází hrob neznámého vojína. Celý památník je obehnán stovkou sloupků symbolizujících Stodenní císařství. Monument je 51 m vysoký, 45 m široký a 22 m hluboký. Na střeše je vyhlídka.

Z metra jsme vyšli přímo na Avenue des Champs-Élysées, abychom si Vítězný oblouk prohlédli z dálky. Načež synek prohlásil, že jako dobré, ale pojďme zpět jezdit metrem 🤯. Tak to né, po třetí stojím téměř u něj a opět nic?! 😱 Maximálním úspěchem se stalo podejití rušného kruhového objezdu přímo k oblouku a prohlédnutí si jej z blízka. Nahoru ani heverem, přitom jako dítě by měl vstup zdarma. Mohl bych na střechu vystoupit sám, ale při tomto množství lidí bych si netroufl nechat dole samotného malého kluka. Teď jen doufat v prohlídku někdy příště 😢. A co bylo pravým důvodem? Půl osmá a potřeba doplnit energii teplým jídlem. Hlad je hlad, nezbývalo než sejít do podchodu, pak do metra a přemístit se na Bir-Hakeim, protože tam přece voněl kebab 🍟🥤🥞🥙.
Pokud si chceš udělat selfie s obloukem, pak ideálně z vnější strany kruhového objezdu, přímo u oblouku jej chytneš, jen když se postavíš za řetězy do vozovky kruhového objezdu a i pak budeš muset fotky upravovat v grafickém editoru kvůli zkreslení. Někteří turisté se fotili ze středového dělicího pruhu na Champs-Élysées. Odtud bude fotka asi nejlepší.

Večerní část s překvapením

Cesta do stanice Bir-Hakeim byla samozřejmě s přejezdem Seiny přes Pont Bir-Hakeim, spojením tří krátkých sekvencí vzniklo přiložené video celého přejezdu s pohledem na Eiffelovku. Pont (pont = most) Bir-Hakeim, postavený v letech 1903-1905, je rovněž známý z mnoha filmů. Poznáte jej například ze Strachu nad městem s Jean-Paulem Belmondem nebo z Počátku s Leonardem DiCapriem.

Na ulici u stanice metra, která je zde nadzemkou, se nacházel ten tolik zmiňovaný prodejce kebabu. S koupeným kebabem a Colou, jak jinak, jsme si sedli na nábřeží a sledovali přejezdy souprav po Pont Bir-Hakeim. Do rozsvícení Eiffelovky stále hromada času 🌆. Venku ještě světlo, tak jsme se rozhodli obejít obchody se suvenýry. Syn si nakupoval i sám, to jsem musel poctivě čekat před obchodem. Úsměv od ucha k uchu, zvládl vše na výbornou. Na ulici podél Seiny byli jak všelijací prodejci suvenýrů, tak umělci hrající na různé nástroje, a mi postupně došli opět až ... no jasně k Eiffelovce.

TIP, chceš-li vidět Sochu Svobody, menší sestřičku americké, pak stačí jít od Pont Bir-Hakeim opačným směrem, nežli k Eiffelovce. Je na ostrově Cygnes, stačí tedy uprostřed mostu sejít. Pro nás dva ponecháno na příští výlet do Paříže 😉.

Jakmile se přiblížila půl desátá večer, zavelel jsem k návratu k Pont de Bir-Hakeim, protože odtud je nejlepší výhled a po dvaadvacáté hodině se věž musí přece rozsvítit 😉. Ideálním místem na sledování je ostrůvek uprostřed Pont Bir-Hakeim a my si pěkně zabrali pozici v hloučku turistů, kteří určitě čekali na stejnou událost 🤳. Pod viaduktem už byli profesionální fotografové se stativy připraveni fotit zapadající slunce, most a kdoví co ještě. Část "našeho" ostrůvku si zabrala agentura, která tam rozmisťovala velká písmena, kabely, koberec a spousty svíček. Dokonce si dovezli vlastní diesel agregát. Mladý tipoval, co se to tu bude dít, ale zatím v angličtině výraz "marry me" nebrali, takže se nejvíce klaněl k narozeninám 🎉🎈🎁. Až se věž rozsvítí, budeme muset stejně posečkat na rozuzlení tohoto příběhu 😅. Po dvaadvacáté hodině započala hodina velké invokace 😁! Věž se začala jako vlákno staré žárovky 💡 💡💡 💡💡💡 pomalinku rozsvěcet. Stále však nebyla úplná tma, pouze šero, ale o co více se věž "žhavila", o to více se stmívalo. Dobře to mají vymyšlené.

Věž svítila, zvědaví turisté včetně nás zůstávali, diesel agregát vrněl, nápis svítil, svíce svítily, všude okolo byly rozházené bílé okvětní lístečky a v rohu stál jeden hodně nervozní pán 🤵, stoprocentně vyzyvatel. Mladej začínal tušit. O čtvrt na jedenáct přijela velká černá limuzína a z ní byla "vysazena" paní 👰 v krásných večerních šatech. Mladou dívčinou byla se zavázanýma očima dovedena až k nápisu, kde již v pokleku čekal pán. Pak šlo vše ráz na ráz, rozvázání šátku, údiv a.... výbuch malého ohňostroje 🎆. Pán vykřikl na vše strany, tedy pro nás turisty, She said, Yes ✔️. V hloučku turistů nastal velký jásot s potleskem 👏👏👏, nejedna žena uronila slzu a neurčitě dloubla do svého partnera... 😭. Být zde turistka Češka, tak bychom asi slyšeli, takový kýč bych ani náhodou, ale určitě ani náhodou nechtěla, zazobanec jeden. Hajzle 🤪.

Dnes to byla poslední Eiffelovka dne a nám se zbývalo dopravit na pokoj v hotelu 😌. Hurá na nejbližší stanici, byla to Passy, metra linky M6, odtud jsme přejeli do stanice Trocadéro, zde přestoupili na linku M9, projeli sedm stanic až na Chaussée d'Antin (La Fayette), kde jsme překlusali na linku M7 a po dalších sedmi stanicích jsme vystupovali na cílovém Riquetu. Bylo to poprvé a také naposledy, kdy se nám podařilo vyjít správným východem 😁 kousek od našeho hotelu. Možná se také jednalo o jednu z posledních souprav dne, které projely linkou číslo 7 před jejím dočasným uzavřením. Tímto bych uzavřel i první pařížský den 🕚🥱, protože po čtvrt na dvanáct jsme byli u hotelu. Nový den začínal za necelou hodinu, my si jej uděláme odpočinkovějším 😋. Bonne nuit.. 🌜