Na rozdíl od Prahy proběhlo vstávání do úterního dne za naprostého ticha a klidu. Po půl osmé ráno jsem vykouknul z okna ven, krásné počasí a ulice opravdu prázdná. Nemohl jsem si pomoci, asi se ve všední dny nevstává nebo probíhal nějaký arabský svátek?, prostě ospalý Frankfurt. Kručení v žaludku naznačovalo správný čas navštívit "restauraci" hotelu a nasnídat se. Za hlaholení jsme výtahem sjeli dolů k recepci a... dvakrát jsem se rozhlédl... a uviděl opravdu "BOHATOU" snídani. Však tady skoro nic není
, prohlásil synek. Takže jsem viděl správně. Za 30 € jsem si představoval něco úplně jiného. Má blbost, měl jsem zabukovat správně hotel a nemusel bych doplácet za jitrnici, tedy snídani, kterou svět neviděl. To je na obušku z pytle ven... Zlatá Praha, teda Váha! Snídaně proběhla proto hodně rychle, mladý do polosyta, já zase tak vybíravý nejsem a dokázal jsem se z toho mála zasytit. Mohli jsme se v klidu zabalit, odevzdat klíče na recepci a jít sledovat provoz na nádraží, času zbývalo více než dost.
Na nádraží jsme se dostali před půl jedenáctou. Proti předchozímu večeru se tu pořádně rozhlédneme a že bylo na co koukat. Frankfurt (Main) Hauptbahnhof je opravdu rozlehlé a ve své době patřilo k největším nádražím v Evropě. Jedná se o hlavovou stanici, takže jednoduše řečeno není průjezdným nádražím - při příjezdu třeba sedím po směru a po odjezdu proti směru a nebo obráceně. Pod nádražní budovou se navíc nachází stanice U-Bahn, frankfurtského metra, linky U4 a U5. Pro synka ráj, nahoře spousty souprav regionálních vlaků RE i RB, ICE, k tomu sem tam TGV a dole metro. Velké nádraží rovná se větší anonymita a všichni někam pospíchají. To se rázem nikdo s nikým nebaví, jen se tváří jako kakabus. Asi nejvíc nevrlou osobou byla německá důchodkyně, které stálo za to kopnout do kufru na úzkých jezdících schodech. K tomu šlo říct jen jedno, když tak moc spěcháš, máš jít po normálních schodech, ale stejně tomu neutečeš
.

K plné spokojenosti chyběl už jen krůček, jídlo. Po půl dvanácté se u juniora projevila nedostatečná vyživenost z ranní snídaně. Na nádraží byl výběr stravování více než rozmanitý, ale to nechtěl, tamto nechtěl, smažák samozřejmě nebyl a jediná zbývající možnost McDonald's. V danou chvíli jsem se nepovažoval za experta na fastfoodové stravování, takže vybíral a objednával synek. Pro něj to byl standard, pro mne překvapení. Jednak jsem po vychystání málem odnesl cizí nákup, je to prostě fast a taková byla i má reakce na dvě taštičky u sebe. Pak překvapivé zjištění po rozbalení, na displeji porce vypadaly mnohem MNOHEM větší a tak nějak jiné. Jaké množství znamenají malé hranolky, si nedovoluji ani pomyslet. Fastfůdový oběd jsme se rozhodli sníst pěkně na nástupišti při sledování příjezdů a odjezdů vlaků. Samozřejmě tam, kde přijížděly spoje rychlovlaků. Jak jinak.
Dvacet minut před odjezdem našeho TGV 9552 (2N2 4704) se na informační tabuli nástupiště číslo 19, mimochodem bylo stanoveno již při nákupu jízdenky, objevila informace o odjezdu a řazení vlaku. Velice dobrá záležitost. U nás jsou nová nebo rekonstruovaná nástupiště také členěna do sekcí. Jen se nikde nedozvíte, v které sekci bude váš vagón stát. Tady ano, perfektní. Náš vagón měl číslo 16, tzn. sekci B a nemusíme se, možná, zmatečně dívat na čísla vagónů přijíždějícího vlaku.

Souprava TGV přijela k našemu nástupišti s více než desetiminutovým předstihem. Jenže s jiným číselným označením vlaku, problém byl rychle napraven úplným zhasnutím vnějšího označení včetně čísel vagónů. Ano, tímto stavem bylo mnoho cestujících zjevně vyvedeno z míry a zmatečně pobíhalo po nástupišti. My šli k počátku sekce B, díky rozdělení nástupiště do sekcí a zobrazení řazení vlaku, jsme trefili vagón na první dobrou. Po nakouknutí dovnitř vagónu, kde již čísla byla, šestnáctka, jsme se mohli jít usadit na horní palubu na sedadla 101 a 102.
TGV mělo proti ICE starší interiér, ale drobnosti v pohodlí vyznívaly ve prospěch francouzské soupravy. Příjemná teplota, opravdu hodně místa na nohy, i pro mne vysokého (197 cm), pohodový zasouvací stoleček, místo na ukládání drobností, okamžitě viditelná elektrická zásuvka a především fungující Wi-Fi! Junior byl bleskurychle připojen, aniž zná jakékoliv slovo francouzsky. TGV má rozhodně méně místa pro zavazadla nad hlavou cestujících, ale pro kufry je vyhrazena spousta odkládacích míst přímo na palubě (ve viditelné vzdálenosti). Žádné zavalení batohy nebo tašky u sedadel, žádné kufry v uličkách, jak je běžné u nás. To nejdůležitější, u TGV dokonale zafungoval Wow efekt.
Přece jen něco společného bylo zatím všem dálkovým soupravám naší cesty. Zpoždění. Odjezd proběhl až v 13.06, deset minut čekání z důvodu nástupu pasažérů, kupodivu i takový rychlovlak může čekat. Cesta Německem byla doslova ubíjející. Možná, kdyby se opět nestavělo v každé horní dolní, mohla jet souprava rychleji, ale takhle, co půl hodiny stojíme ve stanici a zatím byla maximální dosažená rychlost 150 km/h. To je nic moc.
Oživením pro nás byla situace v Kaiserslauternu, když se ve vedlejší řadě sedící indická rodinka dozvěděla nečekanou zprávu. Sedla si ve špatném vozu. Jejich byl vagón číslo 18. To bylo to nesvítící vnější označení vagónů. Zjevně v Indii neznají rozdělení nástupišť do sekcí nebo jej používají jako v Česku, takže nijak. Žádná hrůza, mimo hlavy rodiny, která pilně a hlavně hlasitě zařezávala. Bude málo dřeva, museli jej vzbudit.
Wi-Fi fungovala stále bez problémů. Palubní rozhlas bych zvukově přirovnal k přenosu rádiové komunikace s pilotem ve formuli 1. Živě namlouvaný vlakvedoucím ve třech jazycích včetně odjezdů navazujících spojů. Prostě jiná liga cestování, jiná slova ode mne ani nelze čekat, sám jsem příznivec TGV a Francie. Dobře mne profesor francouzštiny odhadl, když mne lákal na přestup do francouzské skupiny, sic jsem se svou vinou jazyk nenaučil.
Cinkla smska na telefonu, vítejte ve Francii. Popadla mne panika. Průjezd podivnou stanicí, dřevěné pražce, výhybky řízené snad ještě pomocí drátových táhel a rychlost ještě menší, pomalu courák. Nenechme se však mýlit, po chvilce jsme najeli do koridoru zjevně určeného rychlovlakům. Všechno jinak, odvolávám, co jsem napsal. Vlak nabral rychlost, jiný zvuk, jiný pocit a web na mobilu i informační obrazovky ve vagónu postupně ukazovaly: 170, 196, 216, 250, 273, 301, 313 až 321 km/h. Žádné zastavování, toto byla opravdová jízda rychlovlakem.

Okolní pasažéři mlčky poslouchali muziku nebo spali, jen my se nadšeně bavili sledováním doslova letící krajiny. Žádné drncání, žádné lítání ze strany na stranu, tichá jízda, jako by vlak ani nejel takovou rychlostí, prostě pohodlíčko ala Francie. Jen minutí protijedoucí soupravy způsobovalo drobné sotva vteřinové ucuknutí. Taková jízda se nedá úplně popsat, ta se musí zajet.
Pokud by někoho zajímal pohled přímo z kabiny strojvedoucího (ve Francii conducteur), pak existuje youtube kanál a na něm video - směr z Paříže EST na Strasbourg a okolo 22. a 17. minuty se projíždí místy, která mám natočena jako pasažér, viz můj youtube playlist.
Podle informací na obrazovkách nám z cesty zbývalo přibližně dvacet minut, které se rovnaly našemu zpoždění, to stačilo našemu TGV k "prošourání" se předměstími Paříže. Vlak zastavil na Paris Gare de L'Est v 17.19.
Ještě jedna věc stojí za zmínku. Dorazila mi smska ze systému DROZD s informací o možných pouličních nepokojích ve dnech 13.-16.7. u příležitosti státního svátku. Registrace do DROZDu se při cestách "na vlastní pěst" určitě vyplatí.

Paříž (francouzsky Paris), hlavní a zároveň největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří správní obvod se zvláštním statutem Ville de Paris ("město Paříž"). Rozkládá se na řece Seině, která rozděluje Paříž na dvě nestejné části. Větší severní, zvanou pravý břeh a menší jižní, zvanou levý břeh. Počet obyvatel města v roce 2021 činil 2 138 551, v celé aglomeraci pak 11 133 427.
V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNESCO, OECD nebo ICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem.
Nádraží Východ (gare de l'Est) je hlavová stanice, jakou byl předchozí den Frankfurt nad Mohanem Hbf. Jedná se o historickou budovu a páté největší nádraží v Paříži co do počtu přepravených osob za rok. 35 miliónů pasažérů je přibližně stejné množství jako v Praze Hlavním nádraží, ale zde se navíc pod budovou křižují tři linky pařížského metra - 4, 5, 7. L'Est byl také konečnou stanicí našeho spoje. Z vlaku se vyhrnuly davy lidí na nástupiště a my se jimi nechaly unášet směrem do budovy. V danou chvíli stihne člověk maximálně zaregistrovat na perónu leda velké betonové zarážedlo koleje. Pro mne bylo důležitějším úkolem neztratit z dohledu synka. V Paříži se takové hlídání stane celkem běžnou činností.
Sejít ke vstupním turniketům metra bylo hračkou, jelikož je vše v nádražní budově dobře označeno informacemi. Před vstupem do metra je hromada automatů, otevřená přepážka a především plná hala "vlnících se hadů" lidí s kufry a batohy. U koupi lístku vyvstal problém jen s frontou, mraky turistů, kteří samozřejmě nevěděli, co chtějí, ani jak to získají.
Měl jsem nastudováno, tak jsem věděl, pro první den nám stačil 2x lístek t+ ticket za 2,10 €. S takovým lze cestovat metrem 90 minut od označení. Vlastně jsem nepochopil, proč někteří u automatu tak šíleně čarovali. Klepnu jazyk = anglický, vyberu potřebný lístek = t+ ticket, klepnu na platbu buď hotově, nebo kartou (mobilem) a platím. Snadné jako facka.
Synek byl zpočátku mírně rozmrzen z množství lidí a vzhledu metra, není to nějaké staré?
Ano je, však pařížská podzemka patří k nejstarším, největším a také nejvytíženějším na světě. Brzy byl naopak nadšený ze spletitosti úzkých spojovacích chodeb mezi jednotlivými linkami a patry. Synkovo první svezení bylo linkou M7, růžovou, přesně ze stanice Gare de l'Est do stanice Riquet. Ta jest čtvrtou stanicí od nástupu. Jízda byla díky množství lidí doslova na tlačenku, mladý překvapen, ale v pohodě zvládal a po výstupu ze soupravy už byl v metru skoro jako doma.

Riquet je stará typicky bíle okachlíkovaná stanice s množstvím velkoformátových reklam, která má dvě možnosti východu. My se vydali s většinou cestujících směrem vlevo. Hromada klikatících se chodbiček, chvilku nahoru, chvilku dolů a vycházíme z jednoho domu přímo na Avenue de Flandre. Jak jsem si pamatoval, tak k hotelu by to měla být jen krátká cesta. Zapnu na mobilu mapy a z krátké se rázem stala delší trasa. Ne fatálně, ale trošku mne to zarazilo. Kufry na zem, vytáhnout madla a jdeme. Kolečka pěkně lupkala a ve tříčtvrtině cesty míjíme nějaký vchod, tedy jen východ jakoby z metra??! Aha, tudy jsme měli asi vycházet.
Hôtel du Quai de Seine je nenápadný dům v boční ulici, takže proti hlavní třídě klidnější místo. Ubytování proběhlo naprosto pohodově a rychle. Ukázal jsem pas, že to jsem já, a vyfasoval klíče. Vše dopředu zaplaceno, tentokráte včetně snídaní. Nasoukali jsme se do výtahu a vyjeli o patro výše, kde jsme typicky úzkou chodbičkou došli k pokoji, tedy pokojíku. Malinkému, ale se vším všudy . Neplánoval jsem zevlování na hotelu, ale pořádnou ukázku Paříže. Synek ještě netušil, jak moc se projede metrem a důkladně projde ulicemi. Jestli někdo hádá, co bylo prvním synkovým úkonem na pokoji, tak ano, byl to test funkčnosti Wi-Fi. Naštěstí bylo hrubě po 18. hodině, čímž u něj místo pouštění televize převládl ukrutný pocit hladu.
Nejprve bylo potřeba zkrotit zjištěný hlad, ale to nás u dveří ještě zastavil recepční, Monsieur, ... les clés
(nevím, ale toto jsem pochytil) s nastavenou rukou. Odevzdat klíče před odchodem, OK, aspoň je neztratím
. Avenue de Flandre je plná různých krámků se vším možným, fruits (ovoce) et légumes (zelenina), boucherie (řeznictví), boulangerie (pekařství), lékárny, trafiky, nějaké sámošky se také najdou - třeba Carrefour, bary, restaurace a kebabáři. K jednomu takovému jsme zašli, turecký kebab Akdeniz s možností posezení venku. Zjevně rodinný podnik. Starší majitel, manželka plus "kuchař". Domluva rukama nohama, ale objednali jsme si na velké porce kebabu, mladý s hranolky, já v chlebu, mladý kečup, já bylinkovou omáčku, mladý nechtěl zeleninu, já ano a k tomu dvě Coca-Coly. Bratru, vše za 19 €, paráda.
Při konzumaci dobrého jídla, kebab totiž dobře známe, proto si jej příště rádi dáme, jsem po očku sledoval hemžení na ulici. Nemohl mne nezaujmout podnik přes silnici s velkým nápisem Casíno. Teda tam chodí lidí a nevypadají na žádné pracháče
, nejspíše herna. Pozdějším pěším prozkoumáváním okolí jsme uviděli i druhý nápis "Supermarché" a tím se vše vysvětlilo. Obchod asi něco jako u nás laciné potraviny byl otevřený (až do půlnoci), tak jsme vstoupili a nakoupili vody, nějaké drobnosti na svačinu a sladkosti. Čerstvé bagety v regále nebyly, po 20. hodině se ani nebylo čemu divit. Opět jazyková bariéra , protože jsem nemohl zaboha najít perlivou vodu. Nejhorší přitom přemýšlení ve francouzštině, "l'eau" ví kdekdo, jak člověku vypadne i český výraz perlivá. Takže překladač v mobilu prd pomůže a na výraz voda s bublinkami se lidé netvářili. To je tak, když v obchodě byl mimo mne jen jeden zákazník, který trošku mluvil anglicky, asi jako já. Ale nakonec se povedlo a neslazených vod se bral celý balík, mladému navíc Pepsina. Týden po návratu do Česka, se všude psalo, Křetínský se dohodl s věřiteli francouzské sítě obchodů. S investory do ní vloží 1,2 miliardy eur
. Náhodička, dříve jsem o této síti nikdy neslyšel.
Na hotel jsme se vraceli opravdu hodně pozdě, ale v Paříži se to, na rozdíl od Frankfurtu, moc nepozná. Venku stále poměrně světlo, spousta podniků otevřených, tady to žije. Mladej by měl jít na kutě a já bych měl zabukovat lístky na výlet, když najednou souhlasil s Eiffelovkou. Program v Paříži byl většinou o plánování ze dne na den a ten následující měl v plánu nejprve nákup vícedenního lístku na metro, teď již návštěvu Eiffelovky a odpolední nebo večerní projížďku lodí po Seině. Jízdenka na loď byla koupena dopředu ještě v Čechách (přes aplikaci Tiquets). Předpoklad, že stejnou aplikaci využiji pro nákup vstupenky na Eiffelovu věž, lehce nevyšel. Podezřele vysoká cena,
možná daná nákupem jen den dopředu. Naštěstí existují stránky Tour Eiffel s možností nákupu E-ticketu do mobilu. Čekal jsem rupšup nákup a nebyl. Taková hloupost mě zdržela, lístky jsou na konkrétní jména. Ano, naše jména znám, jenže webová aplikace se zasekla na zjevně nevychytané variantě. Syn se jmenuje stejně jako já a kvůli tomu mě nechtěla pustit k platbě. Pro vyřešení problému měl synek místo dokladového jména napsánu jeho zdrobnělinu. Snad nebudou chtít kontrolovat doklady
. Kartou zaplaceno 351 Kč, což byla v tuto chvíli ani ne čtvrtina ceny proti nabídce Tiquets. Lístky dorazily okamžitě s termínem vstupu - 12. července v 9.30. Je potřeba se dostavit nejlépe 30 minut dopředu kvůli bezpečnostním kontrolám. Takže zbývalo jít spát a druhý den rozumně vstát.