Le Havre, den druhý, propršený

V neděli nás probudilo bubnování do okna; venku déšť, vítr, počasí 💧☔, kterého jsme se obávali. Po osmé hodině jsme vyrazili do hotelové restaurace na snídani, na které nás potěšil velmi bohatý výběr pochutin 🥓🥚🥞🍞🥐🥯🧀 a spousta prostoru pro strávníky, prostě moderní hotel. Po snídani jsme se vrátili na pokoj, ale nestandardně přišla otázka, ale co teď? Venku se mnoho dělat nedalo, synek si okamžitě začal hrát na notebooku, já přemýšlel nad rychlou návštěvou supermarketu u doků. Jen se mi do toho nečasu nechtělo, tak jsem vše odložil až na odpoledne, to mělo být podle předpovědi trošku lepší počasí. Zatím jsem sledoval televizi 😴, taková hloupost a promrhaný čas. Byla přece neděle 😏, jenže jsem plně neznal místní realitu. Obrazovku jsem sledoval tak usilovně, až jsem se okolo třinácté probral, protože nicnedělání člověka ukolébá. Venku bylo opravdu lepší počasí, mohli jsme vyrazit na oběd do sousedního Mekáče. Nabalení se vším všudy, takže včetně plavek, ale naděje jsem si moc nedělal. Oběd zvládnut 👌 na jedničku a hlavně rychle.

Směrem na pláž jsme šli trasou prověřenou z předchozího dne. Jenomže, jakmile jsme se blížili k pláži, začal foukat dost studený vítr a k tomu drobně mrholilo 😫. Mrholení za nedlouho přešlo v solidní slejvák, že by psa, natož turistu nevyhnal 😖. Nám nezbylo než se spolu s dalšími turisty a několika racky schovat pod betonový přístřešek u dětského hřiště. Mi jsme klepali solidní kosu, kdežto racci velikosti malé krůty se spokojeně krmili zbytky rozházených jídel. Ruské kolo u pláže se ani nehlo, bodejť by někdo měl o takový zážitek zájem 🙄. Dobrých 20 minut nešlo dělat vůbec nic než jen čekat a doufat, že se počasí změní. Pak se počasí opravdu uklidnilo, my jsme vyrazili k majáku na severní hrázi (Phare de la digue Nord), ale bohužel to bylo jen na chvilku. Rychlý návrat lijáku nás vyhecoval k velkému sportovnímu výkonu 😨 a fofrem jsme se vrátili pod přístřešek. Synkovi jsem přes triko navlékl plážové pončo, aby mu bylo tepleji. To naštve 🥴, zde nebylo pocitově ani dvacet a Česko drtila horka skoro třicetpět stupňů ve stínu.

Jako z udělání z ničehož nic přestalo pršet 🎉, meteoradar ukazoval zlepšení, které nemělo být jen chvilkou. Znovu jsme vyrazili k majáku, okolo něhož proplouvala jedna kontejnerová loď za druhou a do dálky se táhla fronta dalších čekajících na vplutí do přístavu. Foukal silný vítr, na vodě se dělaly obrovské vlny, které se rozbíjely o stěnu hráze a doslova sprchovaly případné průchozí 🌊. Také jsem hned jednu pořádnou spršku dostal, měl jsem pocit, jako by na mě naráz někdo vylil pár kýblů vody. Junior se mohl potrhat smíchy 😁. V parném počasí by to byl ideální způsob ochlazení. Až na úplný konec k majáku jsme nešli, voda se mi zdála trošku více bouřlivá a pomalinku se začínaly trhat mraky, což byl čas zkusit se přesunout směrem k pláži. Podle předpovědi jsme měli maximálně hodinu ⏳ do dalšího deště. Paráda, opravdu vysvitlo plné slunce, teplota sice nedosahovala hodnot ze včerejška, ale synek byl po pár minutách jen v trenýrkách a opět zkoušel ráchání ve vodě. Mezitím jsem se procházel, sledoval, co to bylo vyplaveno na pláži. Hodinka nám utekla zatraceně rychle, nezbývalo než se obléci, obout a vyrazit se někam schovat. Po cestě byli ještě kolotočáři a jedna z mála otevřených atrakcí v tomto počasí, zorbingová koule v bazénku 😃. Juniorovi dalo práci se do koule nasoukat, pak jen zatáhnout zip, zalepit sucháče, nafouknout a skulit do bazénu k dalšímu odvážnému dítku. Aspoň poznal, že rovnováha není jenom tak, ale na vyřádění mu stačilo pár minut - za 5 € pět minut v kouli. Stejně se předpověď nemýlila, opravdu začalo pršet. Přeháňka, jen na pár minutek, ale museli jsme se schovat v průchodu jednoho z domů v blízkosti kolotočů. Přemýšlel jsem, co dál... byla by škoda se hned vracet na hotelový pokoj, tak jsme šli trasou po bulváru François 1er směrem štíhlá věž kostela sv. Josefa, která jako maják ční nad město ⛪.

Architektonické zajímavosti

Kostel sv. Josefa je katolickým farním kostelem v rekonstruované části Le Havru. Reprezentativní památka moderní architektury, tento kostel "námořníků" symbolizuje znovuzrození města zničeného v roce 1944. Jeho lucernová věž, která z vrcholu svých 107mi metrů dominuje všem rekonstruovaným čtvrtím, je velmi dobře viditelným majákem několik desítek kilometrů od pobřeží a "stéla na památku pohřešovaných.
Konec Druhé světové války skutečně znamenal zničení města Le Havre. Během intenzivní bombardovací kampaně mezi 5. a 11. zářím 1944, která způsobila smrt téměř tří tisíc lidí a materiální škody byly takové, že šlo o nejvíce zdevastované velké město ve Francii. Zničení neunikl ani starý kostel Saint-Joseph, skromná budova sousedství. V roce 1951 jej přestavěl Auguste Perret, průkopnický architekt železobetonu.
Maximalizoval jeho využití a vytvořil obrovské samonosné prostory bez sloupů. Vnitřní objem kostela 50 000 m³ je tak ve své centrální části zbaven jakékoli pohledově těžkopádné nosné konstrukce. Stavba kostela, inženýrský počin, je založena na nejlepších stavebních technikách své doby.

Z venku stavba ze šedého betonu působí stroze, ale uvnitř má ohromující 😲 interiér. Úplně jako z jiného světa, skromné osvětlení je doplňováno slunečními paprsky pronikajícími vitrážovými okny. Uprostřed toho všeho je vysoká zvonice, která se tyčí přímo nad samotným oltářem. Surový beton stavby mi ihned připomenul záběry z českého filmu Amerika, kombinace barev, pak scény ze starých doomovek. Co naplat, z takových pohledů člověku padá čelist. Krása střídá nádheru, jak by poznamenal Láďa Hruška 😁. Při odchodu jsme se ještě zastavili u panelů s informacemi o samotné stavbě a historii kostela. Odtud už jsme pokračovali po Rue Louis Brindeau k další zajímavé stavbě, kulturnímu centru Le Volcan.

Le Volcan je kulturní centrum v Le Havru otevřené v roce 1982 sestávající ze dvou sálů, jeden s 800 místy k sezení a druhý se 125 místy. Le Volcan, dříve pojmenovaný jako "dům kultury" (první vytvořil André Malraux v roce 1961), poté národní scéna v roce 1991 je dnes jednou z nejdůležitějších národních scén ve Francii. Je místem produkce a uměleckého šíření národního odkazu v oblasti divadla, hudby, tance, cirkusu, nové estetiky, nových obrazů a digitálního umění.
Architektem je Oscar Niemeyer. Při pohledu z nebe zobrazuje komplex o velikosti strany čtverce 120 metrů holubici míru na zemi.

Centrum Le Volcan z výšky možná připomíná holubici, ale z našeho pohledu na nás koukaly sopouchy dvou sopek 😏 orámované z jedné strany budovami náměstí a z druhé strany vodní plochou doku. Po přečtení informací o Volcanu jsme zamířili k lávce přes dok, ale nejprve jsme přešli ulici Rue de Paris. Silnice protínající náměstí, kde můžeš vidět na jednu stranu na náměstí u radnice a protější strana nabízí pohled na skulpturu Catène de Container. Za zmínku ještě stojí pomník mrtvým, Monument aux morts. Válečný památník Le Havre byl jedním z mála částí této čtvrti, které zůstaly nedotčené po strašlivém bombardování města. Až následně jsme si vykračovali těsně po kraji doku až ke klenuté lávce Passerelle François Le Chevalier z jejíž ho vrcholu je krásná vyhlídka na celý prostor včetně Le Volcano. Pohled opačným směrem už za moc nestojí. Po přeběhnutí lávky na druhou stranu doku jsme svižně pokračovali turisticky nezajímavou ulicí k obchodnímu centru Docks, nakoupit nějaké potraviny do Lidlu. Aspoň jsem si to myslel. Jenže byla neděle odpoledne, takže nás přivítal zavřený obchod 😣, který má v neděli otevřeno jen do čtvrt na jednu. Butiky a všechno ostatní však otevřeno bylo. Mladého tato situace potěšila, jak jinak, když nám nezbývalo nic jiného než navštívit McDonalds 🤪. Tentokráte si kromě Chicken McNuggets dal i smetanovou zmrzlinu, hotová nirvána...

Jídlem jsme zakončili jakékoliv venkovní aktivity tohoto dne, večer po sedmé hodině se stejně udělalo opravdu, ale opravdu hnusné počasí, opět s deštěm a silným větrem 😪. Junior měl šanci si vytáhnout notebook a hrát hry, zábava v podobě přípravy kufrů zůstala na mně. Následující den nás čekal přejezd do Mylhúz s budíčkem už o půl šesté ⏰ ráno.