Cesta do Le Havru 🌊

V sobotu ráno lehký deštík kropil Paříž a my vstávali do druhé poloviny našeho GTT, protože nás v sedm probrala melodie budíčku v telefonu. Postupně jsme splnily úkoly dnešního rána 📑: převléct se, po snídani si kvapně zabalit poslední věci, check-out na recepci hotelu a odchod směr podzemka Stalingrad, tentokráte již za zvuku lupkání koleček kufříků. Plánovač jízd městské dopravy RATP změnil mnou předpokládanou trasu, takže místo linky 2 a 13 😮, nabízel linku M2 osm stanic na Villiers, pak přestup na M3 a dvě stanice na Saint-Lazare. Výhoda Pařížského metra, obrovská variabilita cest, pak při uzavírce nebo zácpě se člověk dostane v rozumném čase 👍 na jakékoliv místo. Do modré odjezdové haly Gare Saint-Lazare jsme nakonec vstoupili ve čtvrt na deset, cesta nám trvala necelých 45 minut a do odjezdu vlaku nám zbývala téměř celá hodina. Tento volný čas byl ve znamení juniorova zevlování na mobilu a sledování provozu nádraží. Chtěl jsem si ještě pojistit vlakový lístek z Mylhúz do Basileje ve Švýcarsku, ale z nějakého důvodu mi nechtěl automat vyhovět 😤. Snad budeme mít více štěstí v Mylhúzách.

Dvacet minut před odjezdem (10.08) byl přistaven k nástupišti číslo 22 vlak NOMAD 3109 s konečnou a naší cílovou stanicí Le Havre. Okamžitě k turniketům dorazili "zřízenci" a s nimi spousta cestujících spolu s námi. Čas "č", stačilo přiložit QR kódy vytištěných jízdenek ke čtečce turniketu a cesta na perón byla volná 😎. Našli jsme vagón číslo 3, vystoupali na horní palubu, část určenou pro rodiny s dětmi, takže hlučnější, a zabrali si rezervovaná sedadla číslo 151 a 152. Syn provedl důležitou kontrolu, Wi-Fi fungovala, zásuvky také, dokonce po dvou 230 V a dvou USB 🥳. Každý má to své, mne mnohem více zajímala klimatizace - nastavena na příjemnou teplotu, košík na odpadky a způsob uložení kufrů. Ano, u sedadla mohl být uložen maximálně malý batoh, pro vše ostatní byla vyhrazena odkládací místa. Pohodlné cestování ala Francie! 👌🤝

Vlak se rozjel přesně v deset hodin osm minut a nabral téměř kosmickou ☄ rychlost - 60 km/h, která mu vydržela přibližně hodinu. Důvodem byly prázdninové opravy na tratích, které jsou provázené výlukami a zpožděními tak dobře známými i u nás 🤨. Pak vlak konečně zrychlil na 130 km/h a uháněl dále od Paříže. Železnice zde téměř kopíruje tok řeky Seiny, která se v Le Havru vlévá do Atlantského oceánu (Lamanšský průliv). Jelikož se jednalo o dálkový spoj, tak se na rozdíl od Německa šetřilo na zastávkách. První byla až na území Normandie v Rouen Rive Droite po více než hodině a třičtvrtě. Z okna vlaku jsem sledoval okolní krajinu a především rychle se měnící počasí 🌞☔☔🌞☔☔. Chvíli slunce, ale nejvíce mraky s přeháňkami a deštěm. Synek čas využil k poctivému spánku, odveta za brzké vstávání ráno, ale spát mohl až do zastavení vlaku. Překvapivě přímo do Le Havru cestovalo docela málo lidí, rozhodně v našem vagóně, kde s námi zůstalo všehovšudy deset cestujících. Vlak zastavil ve 12.50, tedy naprosto přesně 😮👏, na uvnitř hodně omšelém nádraží. Hlavou mi proběhlo, pokud takto pojedeme i zpáteční trasu, tak máme vyhráno. Sešlost nebo spíše jednoduchost nádraží byla daná především příjezdovou halou, zbytek je docela ucházející. Budova stanice byla otevřena v roce 1847, nová nádražní budova byla postavena spolu s novou věží s hodinami v roce 1932 Henri Paconem. Ze staré budovy zůstala pouze střecha. Na toto nádraží zajíždí i vlaky TGV jedoucí na trati Le Havre - Marseille. Jedna zajímavost, dorazili jsme načas, protože případná zpoždění zaviněné opravami, bylo již započteno do jízdního řádu. K překonání této vzdálenosti stačí vlaku běžně o půl hodiny méně! Dobře oni 👍.

První procházka k pobřeží

Le Havre je hlavní přístavní město v departmentu Seine-Maritime regionu Normandie. Nachází se na pravém břehu ústí řeky Seiny, velmi blízko nultého poledníku. Město a přístav založil král František I. v roce 1517. Od konce 18. století se začal Le Havre rozrůstat, přístav nejprve obchodem s otroky a poté dalším mezinárodním obchodem. Samotný přístav je po Marseille druhým největším obchodním přístavem v zemi, objemem kontejnerové přepravy je největší ve Francii. Přístav a centrum města bylo během 2. světové války téměř kompletně zničeno bombardováním. Po válce, v roce 1946 začala firma Auguste Perreta s téměř dvacetiletou přestavbou na "město z betonu".

Po výstupu z vlaku nás překvapila znatelná změna 🥶 teploty. Z Paříže jsme odjížděli doslova za tropických třicítek a zde panovalo větrné počasí s minimálně o šest stupňů nižší teplotou. Z nádraží na Le Havre Birgit Hotel je pohodových deset minut chůze podél dvouproudé silnice Quai Colbert a Bassin Vausin (něco jako vnitřní přístav nebo doky), pro nás suchozemce prostě bázeny 😏. Parádní čas, na hotel jsme dorazili chvilku po třinácté, jen hotelový check-in je až od patnácté hodiny 😐. Zkusil jsem domluvit uložení kufrů na recepci s tím, že bychom si je vyzvednuli, jakmile se vrátíme z prohlídky pobřeží. Bez problému vyhověno a mohli jsme jít na průzkum.

Kupodivu mladý ještě nechtěl jíst, to už bylo dávno po jeho standardní obědové hodině a přitom u hotelu voněl McDonald's 😲. Ještě netušil, jaká je k "vodě" štreka a hlavně, Le Havre není Paříž 😆, tady se běžně po čtrnácté hodině nevařilo. Odpoledne jen saláty, vařená jídla opět až večer. Počasí je v Le Havru opravdu proměnlivé, na obloze se nám chvilku honily mraky, chvilku svítilo slunce, naštěstí, zatím, nepršelo. Vyrazili jsme na Quai Colbert, přešli po Passerelle Hubert Raul-Duval na Quai Frissard, kde stojí i velké obchodní centrum Docks Vauban, ale my pokračovali dále kolem moderní budovy École Nationale Supérieure Maritime (Národní námořní škola) a pak přes kruhové objezdy na Chaussée Lamandé až na Quai de l'Île. Z dálky už byly vidět kontejnery Catène De Containers, což nás popohnalo 🤳 udělat si pěkné fotky. Kousek dále na bulváru Clemenceau byl vidět Capitainerie HAROPA PORT, budova správy přístavu Le Havre. Odtud jsme byli na dohled od zlatých kamenů Gold Coast 🤳. Zde jsme odbočili na Terre-Plein de la Jetée a šli až na konec kamenné hráze Digue Augustin Normand se sochou Jusqu'au bout du monde, odkud je nádherná vyhlídka 🤳 na doky, přístav i město. Dále by se bez plavání dostat nedalo a mladej najednou dostal ukrutný hlad, takže jsme se otočili a obdobnou cestou se vrátili zpět k hotelu s povinnou mezizastávkou v blízkém McDonaldu.

Do restaurace McDonaldu jsme dorazili pěkně hladoví až po čtvrt na čtyři. Toto byl můj druhý nákup u objednávacího automatu. Bude-li to číst někdo z McDonaldu, tak mají ušetřené 🤑😏 za testování na nových neznalých uživatelích objednávkového systému. Přepnul jsem obrazovku do angličtiny, dále se dalo pohybovat podle fotek jídel - vybíral synek, však se nejedná o složitou věc. Závěrečná část před platbou, automat se přepnul do francouzského jazyka a požadoval nějaké trojmístné číslo 😬. Ano, neznalost neomlouvá a tvrdě se trestá, asi bezpečnostní kód při převzetí, pomyslel jsem si a tak jsem zvolil 645 🤣. Na obrazovce se objevil nápis, "neplatné číslo" a ihned aplikace přešla k platbě. No dobře, zaplatil jsem kartou. Již zbývala poslední část s vytištěním objednacího lístku. V tiskárně zarachotilo a nic se nevytisklo 😖, mobil cinkl se strženou částkou. Teprve po sehnutí k tiskárně byla vidět zmuchlaná účtenka, a rozhodně ne první - zatracený laciný účtenkový papír, jsem si všiml zavěšených označovacích cedulek s trojmístnými čísly na stůl. Aha, to bylo požadované číslo před platbou 😫. Opravdu má hloupost a mohl jsem jít řešit komplikaci k obsluze u výdejního pultu.
Proč zde zmiňuji svou hloupost?, jednoduše pro možný UX problém. Přitom stačilo málo 😜, kromě zbytečného přepnutí do francouzštiny, malá grafická šipka směrem k držadlu cedulek na stůl. Bez vytištěného lístku jsem byl totiž trošku nah(s)raný.
Hmmm, kolik zaměstnanců asi umí anglicky? 🤪 Naštěstí se jeden, který zrovna roznášel jídlo, našel. Vysvětlil jsem, jak nejlépe dovedl 🥴 náš problém, což podle pohledu s povytaženým obočím zjevně pochopil 🤫 - měl před sebou totálního trotla. Zeptal se mne, co bylo součástí naší objednávky a nastal další zádrhel, co já vím, nějaké menu s hranolky 😳. Nebyl jsem si jistý, ale naštěstí bylo na pultíku něco, o co se nikdo nehlásil, vychystáno a miska salátu to zachránila. Tu si asi dává málokdo, po jejím prozkoumání, jsem se ani nedivil 🤭.

Po jídle jsme odešli na recepci hotelu, provedli ubytovací check-in a s vyfasovanými kartami zaparkovali na hotelovém pokoji. Byl to velice pěkně a moderně řešený pokoj s výhledem do ulice a doků, Wi-Fi fungovala, klimatizace také, takže všichni spokojení 👌. Pozdě odpoledne, až před sedmnáctou, jsme vyrazili na další průzkum města, hlavně koupací pláže, která byla vidět z kamenné hráze při předchozím průzkumu. Šli jsme raději podle mapy, od hotelu směrem k nádraží, přešli poměrně rušnou Cours de la République na hlavní bulvár de Strasbourg uprostřed něhož vedla tramvajová trať a pak stále podél trati rovnou za nosem. Tato část města je směsicí moderního a historického, jež přestálo likvidační bombardování v roce 1944, jako třeba stará budova soudu Palais De Justice. Pár kroků od ní jsme narazili na něco z jiného soudku. Narrow house od Erwina Wurma uprostřed trávníku na Place Léon Meyer. Což je hodně úzký domeček 🤏, v němž by se kdekdo "tělnatější" těžko otáčel.

Narrow House - Existuje několik verzí této práce; jde o první, jehož interiér lze navštívit a který je umístěn ve veřejném prostoru. Zdá se, že všechny předměty a nábytek, které ji vybavují, byly stlačeny, nataženy. Jak postupujete dále mezi jeho zdmi, přibývají další místnosti, až se stanou příliš úzkými, než aby se do nich vešlo.
"Byl to dům mých rodičů. Vytvořil jsem ho v úzké, rozdrcené verzi. Aby odrážel úzkou společnost, klaustrofobii našich předměstí a našich myslí. Opět používám humor a absurditu, abych lidi přiměl přemýšlet o světě, ve kterém žijeme. Mám obavy o naši budoucnost. Politicky mi připadá vzduch nedýchatelný. Ekologicky je to děsivé. Na druhou stranu nechci jít přímo do politické arény. Mou úlohou je vytvářet obrazy, myšlenky." Erwin Wurm

A tento domeček byl jen co by kamenem dohodil od Place de l'Hôtel de ville s radnicí, parkem a zajímavým kruhovým, tady spíše obdélníkovým, objezdem celého náměstí, které protínaly tramvajové koleje. Každá trošku významnější budova ve městě byla vyzdobena francouzskými prapory, pro připomínku významného státního svátku z předchozího dne. Na samotné radnici a na ploše před ní na Place de l'Hôtel de ville, jak prozaické jméno pro náměstí, bylo tolik vlajících francouzských vlajek, že to nemělo srovnání s čímkoliv u nás 😍. Za náměstím jsme pokračovali po Av. Foch lemovaném novou výstavbou, minuli park Square Saint-Roch a po přechodu bulváru François 1er už bylo vidět na pobřeží ruské kolo.

Cachtání v oceánu

Konečně pláž, hukot vody a pěkná židle, poznamenal synek. Skulptura UP#3 🪑 z bílého betonu postavená k 500. výročí Le Havru, což v danou chvíli ani jeden z nás nevěděl, a proto prima židle. Blíže k vodě šlo dojít po zpevněné dřevěné cestičce, čímž se člověk vyhnul chůzi po větších kamenech. Pláž nebyla čistě písčitá, ale tvořil ji hrubší štěrk, oblázky, dále od vody větší kameny. Nebylo žádné velké horko, ale v danou chvilku příjemně svítilo slunce. Co se zkusit trošku osvěžit? 🤔. Junior nechtěl, tak jsem si zul boty, sundal ponožky a šel vyzkoušet vodu. Booožíííí..., první vlna mě zmáčela až nad kolena, kde jsem měl povytažené nohavice kalhot, abych je samozřejmě nezmáčel že. Humorná situace s mokrými nohavicemi vzbudila u synka zájem 🤣, hned si chtěl vyzkoušet vodu i on. Odhodil boty s ponožkami a zbytek taktéž nevychytal, kalhoty měl okamžitě mokré až po zadek. Ale byla na něm vidět 👌 obrovská radost, doslova spokojenost z úspěšného namočení. Za nedlouho běhal po pláži jen v trenýrkách, stavěl z písku a oblázků hrady a nechával je bourat vlnami, aby je mohl znovu stavět a vylepšovat do jejich další likvidace. Sisyfos by měl radost. Pláž nebyla plná, jen pár lidí, kteří zkoušeli vodu. Mohl jsem si v klidu fotit létající racky, koukal do dálky na připlouvající lodě, prostě se jen kochat. Výborný podvečer, vlny byly excelentní, foukal čerstvý, ale teplý vítr, prostě k ideálu chybělo jen mít sebou plavky 😎.

Kvůli přílivu se docela rychle posouvala hranice, kde bylo ještě bezpečné sucho. To mohlo dopadnout špatně pro synkovy tenisky, chystaly se totiž odplavat neznámo kam 😮. Naštěstí jsem je včas zachytil a posunul do bezpečné vzdálenosti, posunutí jsem si mohl za necelou hodinu zopakovat. Nakonec jsme od vody odcházeli po devatenácté hodině, velmi spokojení, hladoví a někteří z nás, ten starší samozřejmě, docela spálení 🥵. S dodatkem, Zítra si vezmeme opalovák, osušková ponča a pořádně se vykoupeme 😉.

Daleko jsme nedošli, protože na betonovém place poblíž pláže byly nějaké atrakce pro děti se stánky s občerstvením, ideální místo pro naplnění žaludků. HotDogy 🌭, trefa do černého. Hoch za pultem se zeptal, [kečap u mutárd]. Jasně dáme kečup a klučina vytlačil na párek hořčici. Néé 😬, mutárd nechce nebo víš... než jsem to stačil doříct, veka s párkem a hořčicí byla v koši a začal se připravovat k druhému pokusu. Překvapilo mě, s jakým klidem přešel ztrátu, ale asi v ceně čtyři a půl € měli započítány i omyly. Po svačince jsme k návratu na hotel zvolili stejnou trasou jen rychlejším tempem, abychom stihli návštěvu potravin v obchodním centru Docks. Tam jsme také dorazili po třičtvrtě na osm. Hele on je tady Lidl, paráda 😏, ale vstupní dveře se neotevíraly, proto jsem šel ve stopách místního, zajisté znalého, zákazníka, který to zkoušel východem. Oba jsme se zlou 😩 potázali, protože zakročil securiťák a s prstem ukazujícím otevírací dobu "do 20H00" nás vykázal. Tady se opravdu na nákupy na poslední chvíli vůbec nehraje. Jiný obchod nebyl v dohledu, tak n8m zbyl jen návrat na hotelový pokoj.

Mladý si zabral sprchu, já prohledával 🔎 okolí na mobilu, zdali nejsou poblíž otevřeny nějaké potraviny. Našel jsem "večerku" něco přes kilometr od našeho hotelu. Čekal mne poslední výšlap dne, nyní jen sám, protože synek nechtěl. Ještě, že tak. Petit market nebyl v místě návštěv běžných turistů, alespoň měl dobré zásoby balené vody 👍 - Orangina (samozřejmě), Pepsi (jak jinak) a Evian (ať nejsou jen cukry). Prodavač mi je ochotně strčil do dvou igelitek a mohl jsem za pozorování místních vyrazit zpět k hotelu. Zvolil jsem trošku jinou cestu, abych získal povědomí o místních kebabech 🌯 pro případ nouze, to by se vzhledem k fungování nefungování potravin mohlo hodit. U pokoje jsem smluveně zabouchal na dveře, samozřejmě nulová reakce 🤯. Když ani po druhém klepání nic, zavolal jsem mu na telefon. Mladý naštěstí nespal, hrál si na mobilu hry, takže mi otevřel dveře a prohodil slova, nejíst není tak špatné, že bych si zvyknul 😛. Dobře se mu to říkalo, když se naládoval hotdogem a sladkým. Jenže já si zvykat nechtěl, tak jsem si zakousl něco dobrého, zapnul televizi, kde aktuálně běžela Pevnost Boyard. Stejně jsem celý program únavou z řádění ve vodě zaspal 😴. Druhý Le Havrový den bude snový, více o plážovém válení... 🌊🌊🌊